Čarodějnice u Kaderů

Pátek probíhal v klidu. Jako první dorazil Pavel Janoušek alias Gek, i přesto, že ještě ve středu tvrdil, že nejspíš nedorazí ( kdo by si však nechal ujít víkend s námi :- ) ). Nedlouho na to dorazil i Petr Bazika alias Čuk a Milan Eibl s Honzou Melikou. Tím byl kruh uzavřen – naše rodinka a čtyři piloti. Když byla  hotová hranice, zbývalo jen rozhodnout , která z čarodějnic se bude smažit. Jelikož se mezi námi děvčaty žádná čarodějnice nenašla a pánové si to nechtěli vzít na triko, museli jsme upálit maketu ( viz fotky ). Celková únava způsobila, že i když to nemáme ve zvyku, šli jsme brzo spát – asi tak kolem půlnoci.

Když jsme se v sobotu ráno probudili, počasí k našemu zděšení bylo na dvě věci.  Náš táta jako hlavní organizátor měl samozřejmě v záloze náhradní program. Návrh zněl : „ Pojedeme na vodu !” Po usilovném rozhodování byl tento návrh odsouhlasen. Mezitím dorazil i náš strejda Aleš alias Bimbas, který po dlouhé cestě raději zůstal hlídat chalupu. Posádky byly určeny následovně : Táta s Gekem, já se ségoru a Čuk s Honzou Melikou. Milan Eibl zde fungoval jako hlavní fotoreportér a realizační tým. Nutno podotknouti, že Čuk s Gekem nikdy vodu nejeli. Počáteční rozpaky záhy vystřídalo nadšení. Gek jako vodák začátečník si pro jistotu vzal i záchrannou vestu, i přesto, že maximální hloubka v řece byla zhruba 30 cm. Náhoda je přece blbec. Během 8 km trasy proběhlo několik námořních bitev, párkrát to u některých posádek  ( táta s Gekem, Honza s Čukem ) vypadalo i na koupání. Během odpočinku jsme museli navigovat ukrajinskou mafii – Vladimíra, jak se dostat z Prahy do Liberce – bacha jel totiž autobusem !!! My zkušení vodáci víme, že obyčejný smrtelník se stane vodákem až tehdy, když se poprvé cvakne ( převrátí s lodí ) a vypije svůj první frťan rumu. Náš táta tuto tradici dodržuje v každém případě. A tak jsme my tři Kaderovi už od začátku této plavby věděli, co Pavla čeká a nemine. Tato tradice byla naplánována na samotný závěr , jako taková třešnička na dortu. Já se ségrou  jsme do cíle dorazily jako první ( kam se se svojí rychlostí hrabe Martin Doktor ). Rychle jsme vyskákaly z lodi, přichystali foťáky a spolu s Milanem čekali na Pavlův vodácký křest. Jak se posádka táta s Gekem blížila do cíle, bylo vidět jak je Pavel šťastnej, že do cíle dojel suchej. Opak však byl pravdou. Měli jste vidět ten výraz v Pavlových očích, když se ta „ bezpečná ” loď začala otáčet dnem vzhůru. Bylo to. Věřte tomu nebo ne, Pavel se stal vodákem. Když jsme uspěli na vodě, chtěli jsme uspět i ve vzduchu. Doma jsme naložili padáky, v Liberci Vladimíra a vyrazili jsme na Rašovku. Než jsme se odhodlali jít na startovačku, vzali jsme to přes sympatickou hospůdku U Šámalů, kde jsme se drobně občerstvili. Po tomto malém občerstvení se nám zdálo, že se vítr pomalu utišuje. Jak jsme šli pěšky  směrem ke startovačce, občerstvení přestalo působit a nám se opět zdálo, že to zase přifukuje. Po tom co jsme dorazili na startovačku, jsme k našemu zděšení zjistili, že se k nám z vnitrozemí blíží bouřka. Zhruba půl hodiny jsme pozorovali blížící se černý mrak a pevně doufali, že se nám vyhne. Nevyhnul. Rychle jsme nahodili padáky na záda a vyrazili zpátky k autu. Bylo jasné, že dneska se lítat nebude. Po tom, co jsme dorazili na chalupu, najedli se vynikajícího guláše a domácích utopenců, rozhodli jsme se v deset večer, že vyrazíme za kulturou – místní hospoda.

Jelikož byla sobota deset hodin večer, tak výčep místní hospody praskal ve švech. Z celé hospody bylo místo akorát v té části, kde právě probíhala místní diskotéka. Usadili jsme se ke stolu, objednali si co jiného než pivo ( pro začátek ), Milan své oblíbené červené. Nebyla by to pravá diskotéka, nebýt onoho „ fialového ” světla, při kterém všechny části vašeho oblečení či těla září jak měsíc při úplňku. Nám diskotékovým analfabetům to připadalo jako sedmý div světa a tak následující hodina probíhala ve stylu, že jsme se pořád pozorovali jak komu září bílý zuby, bělmo očí, ponožky, slipy apod. Nebyla by to hospoda s Vladimírem, aby neobjednal alespoň jednu rundu krvavých zad.  Po  krvavých zádech všichni ztratili zábrany a šlo se tancovat ( dokonce i Gek ). Součástí této diskotéky byla  i tyč, kterou v zápětí ovládla naše mamka s Vladimírem. Nakonec tyč přitahovala všechny zúčastněné, jak je vidět na fotkách. Všichni jsme tancovali jak o život. Na valčíkový rytmus chtěl Vladimír naučit polku, i když ho ségra přesvědčovala, že na tři doby se dvoudobá polka tancovat nedá. Opět jsme ovládli část hospody i když při našem příchodu na tanečním parketu tančila dvě místní děvčata. Byl to velice bouřlivý večer. Někteří odcházeli dříve, jiní později. Jelikož cesta od hospody k chalupě je cca 0,5 km dlouhá a neustále do kopce, většina vystřízlivěla již při tomto výstupu. Ach jo, takový prachy to stálo ( ta dobrá nálada )  a jeden kopec a všechno je v tahu !!!

Těžká jsou rána opilcova. Spravila to pravá česká česnečka. Závěrem tohoto víkendu mělo být lítání na Kozákově. Nebylo. Kozákov byl v mraku. Jediný kdo do toho šel, byl kaskadér Vladimír. V zápětí po jeho startu mlha ještě zhoustla, začalo pršet a my jsme čekali v hospodě až se Vladimír odněkud ozve. Ozval. Přežil. Zaplatili jsme. Rozloučili se a rozjeli se každý ke svému domovu. Byl to náročný, ale pěkně prožitý víkend.