ADRENALIN CUP 2006

Viděno očima přímého závodníka

Ve středu 21.6. jsem dopoledne juknul na stránky Adrenalincupu a jen tak z recese jsem se zaregistroval do volných pilotů….no co kdyby že ☺. Odpoledne jsem šel do práce na vodpoledku a při ježdění v mašině telefon ,,Ahoj tady Petr Sněhota z Radal týmu, vypadl nám padáčkář, jsi ještě volnej?‘‘ V úplným šoku skoro křičím do telefonu ,,No jasně že jsem ☺‘‘

Hned jsme se domluvili na podrobnostech kdy a jak dorazím do Ostravice. Zašel jsem za svým nadřízeným, že potřebuji na pátek dovču, že jedu na důležitý závod, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Tak sem to vyřešil jak někteří, co nedostanou dovču, a nemusím dál psát jak ☺ Viďte, někteří z vás to taky tak prováděj ;-)

V pátek ve čtvrt na deset jsem vyrazil směr Ostravice s dvojitým přestupem. No musím říct, cesta byla hrozná. Pařil jsem se ve vlaku přes šest hodin.

No po šesti hodinách a kousku jsem konečně dorazil do Ostravice a šel hledat hotel Freud. Naštěstí byl kousek od vlakáče takže jsem se nemusel tahat s báglem přes celý město. Nahlásil jsem se tam a že budu spát v tělocvičně. Dal jsem vědět Peťanovi, že jsem dorazil a že tam budu na něj čekat.

Šel jsem se podívat po okolí a hlavně na start a cíl závodu, kde bych měl taky přistávat. Bylo to na fotbalovým hřišti, kde kolem něho byly asi tak patnáctimetrový stromy. Bude to zajímavý přistání, jsem si říkal.

V půl šestý dorazil Peťan a sešli jsme se v hotelu. Moc fajn človíček, leader týmu a také náš cyklista. S nim dorazil i třetí člen týmu Pavel Hurtík alias Hurťas - náš kánoista. Seznámili jsme se, pokecali a šli na meeting, který byl od šesti, ale začal až v sedm kvůli registracím závodníků a skončil v devět hodin.

Po té jsme se rozloučili já šel spát do tělocvičny a kluci jeli domů. Jsou totiž Havířováci.

Nemohl jsem dospat a vstával jsem v půl sedmé, i když plánovaný odjezd svozu na Lysou byl v osm čtyřicet pět. Vypil jsem redbula, aby mě probral, udělal hygienu a do odjezdu jsem vykouřil skoro krabičku cigaret, jak sem byl nervózní. Po chvilce se začali trousit i jiní padáčkáři, kteří čekali na odvoz. Tak jsem se s nimi dal do řeči, abych zahnal nervozitu. Byli tam i takový lítači jako Petra Krausová, Tomáš Lednik, Jan Škrabálek a jiné známé tváře jak z Rané, tak i jiných kopců, kde jsem byl.

Uklidňovali mě, že se možná ani nepoletí, že se jen poběží a že počásko je nic moc na let.

No a konečně přijel autobus, do kterého jsme se doslova narvali a někteří i s bágly. Chvíli jsem si říkal, že musí bejt ten autobus nafukovací.

Po příjezdu na Lysou nám organizátoři ukázali trasu, kterou poběžíme a kde musíme rozbalit padák a běžet s ním v květáku. Také nám ještě prý řeknou, jestli se poletí nebo ne. Jelikož se musel po startu přeletět jeden hřeben, na který by nebylo nic moc vejšky a byl pořád zahalenej v mraku, nevědělo se, jestli se poletí.

Mezitím odstartovali v deset hodin běžci a prý přibližně půl hodiny před doběhem prvního běžce nám dají definitivně vědět. Verdikt nakonec zněl neletíte, jen budete běhat a po doběhu fotobuňkou pojedou kola. My budeme startovat půl hodiny po doběhnutí našeho běžce, a tím už začal menší zmatek. Běžci, kteří dobíhali, se divili, že nikomu nepředávají štafetu a někteří měli snahu běžet dál, jelikož se domnívali, že předávka je jinde. Kolikrát z toho vznikaly kuriózní situace.

První běžec zvládl 16kilometrovou trať s převýšením 1300m za hodinu a jedenáct minut. Prostě výborný výkon. Náš běžec se startovním číslem 23 - Rostislav Kutaj doběhl přesně po dvou hodinách. S tím, že jsem měl ještě půl hodiny čas, jsem si vyndal ze sedačky všechny chrániče a věci, aby se mi lépe běželo a měl jsem jí aspoň trochu lehčí. Jaká to byla chyba jsem zjistil až později.

Zbývá ti do startu třicet sekund houkl na mě startér. Deset…pět…start. Vyběhl jsem a vydal se na okruh kolem Lysé. Ve tři čtvrtě trati jsem už myslel, že vyplivnu plíce, ale ještě jsem zabral. Tak, vybalit padák, nasadit sedačku, klapnout karabiny, květák a běh do cíle. Protnul jsem fotobuňku a na start se vydal náš cyklista. Já dopadl na zem a plíce jsem měl v jednom ohni. Hned mi bylo jasný, že ranní krabička cigaret si teď vybírá svou daň, a to jsem ještě nevěděl, co se chystalo. Jelikož se zlepšilo počasí tak se organizátoři rozhodli, že se poletí.Šel sem za Rosťou, aby mi dal chrániče a věci, co jsem mu dal hlídat, ale k mému překvapení je už odvezl autobus do místa cíle a on je vzal sebou.

,,Tak budete startovat podle pořadových čísel s minutovými rozestupy.“

Z Lysé byly dva starty. Jeden těžší, jeden lehčí. Z těžšího startu se ale musel obletět kousek Lysé, a tím se mohla ztratit potřebná výška pro přelet hřebenu, kterému tady říkají Větry. Lehčí byl napřímenej hned na hřeben - tedy lepší na výšku k přeletu a i na start.

Tak jsem na řadě, běžím a už vím že půjdu na lehčí start, abych ho nezkazil, ale mezitím přede mnou startující padáčkář zkazil start, tak mě organizátoři hned naváděli na ten těžší s obletem. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomoval a plně sem se soustředil na start. Rozložení padáku, s kterým mi pomohli a podrželi náběžku, jelikož přestalo foukat. Přední start (který jsem mimochodem už tak rok a půl a možná více neprováděl, protože jsem zvyklej na křížák). Nahození, rozběh a byl jsem ve vzduchu hned na poprvé. Huráááá.. V tu chvíli mi pomohlo moje docela vysoký startovní číslo 23, jelikož se mezitím prohřál vzduch a hned po startu jsem nabral asi tak padesát metrů nad hřeben Větrů a já zajásal, protože jsem už vědě,l že ho v pohodě přeletím. Vydal jsem se na 5,5 km přelet k cíli bez všech chráničů, rukavic,jen v kraťasech a propoceným tričku. Prolítávalo se menším údolíčkem, kde to se mnou dost házelo, ale přeletěl jsem to docela bez problémů a přemýšlel už o přistání - jak přelítnout vysoký stromy u hřiště a přistát na něm. Měl jsem dostatečnou vejšku a vytrácel jsem jí pomocí uší. Chtěl jsem tip ťop přelítnout stromy, abych nebyl moc vysoko na přistání. Povedlo se, stromy jsem přelítl asi tak s metrovou rezervou. Hned za nimi opět uši a přesný přistání na hřiště. Chycení padáku za ucho a hurá koridorem do cíle za plného povzbuzování přihlížejících a Rosti s jeho přítelkyní. Mám to za sebou, pln návalu štěstí a radosti ze zvládnutého přeletu a přistání (a mimochodem mého prvního přeletu na padáku ☺). Nedolítli čtyři padáčkáři a tři zkazili start, tak museli na konec fronty. I to mě povzbudilo - nejsem nejhorší.

Už jsme čekali jen na kajakáře u výlezu z vody a za mocného povzbuzování jsme s ním běželi do cíle. Konec závodu.

A jak jsme dopadli? ☺ no skončili jsme třicátí z čtyřiceti mužských týmů a z toho jich osm nedokončilo nebo byli diskvalifikovaní. Po skončení jsme si sedli a klábosili. A že hned se mnou počítají na příští rok, že jsem natrvalo v jejich týmu. Už se těším na další závod, byla tam úžasná atmosféra a kluci byli prima a naše heslo:není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a hlavně nezranit ☺

Prostě jsem si svůj první závod kterého jsem se účastnil krásně užil ☺ ☺ a každému, kdo to nezažil doporučuji ☺