Donovaly s Andělíčkem

Protože na letošní ukončení zimní sezóny máme naplánované lyžování a létání ve francouzských Alpách, dohodli jsme se, že by to chtělo nějaký zálet podmínek někde blíž na rozlyžování a pokud počasí vyjde tak i létání ve vysokých horách. Volba padla na Donovaly. Vzpomněli jsme si totiž již dost pozdě a hledání ubytování byl tedy oříšek. Kantor si nakonec vzpomněl na kámoše z Donoval Mira zvaného „Ampér“, kterého kontaktoval, aby se pokusil zajistit nějaké ubytování pro asi 10 lidí na 4 noci. Ampérovi se nakonec podařilo sehnat volnou chalupu přímo u Donoval v obci Buly což zprvu vypadalo jako neuvěřitelná klika a zaplatil za nás předem zálohu 5000,-Ks. A tak jsme sestavili tým devíti lidí ve třech skupinách, kteří se ve středu 11.1. v odpoledních hodinách vydali na cestu. Skupina „Sever“ tvořená částí rodiny „Hujerových“ v sestavě Radek, Šárka, Lucka a pes Cvik si razila cestu tuhou zimou severní trasou krz Hradec na Ostravsko, kde přenocovali a časně ráno ve čtvrtek pokračovali přímo na parkoviště pod lyžařským areálem „Park snow“ v Donovalech. Druhá skupina „Kantor Family“ tvořená Kantorem s Tatrankou se vydali jižní trasou krz Brno a Hrozenkov s úkolem založit výškový tábor. Třetí skupina „Ranští pohodáři“ v sestavě Čuk, Gek, Skřivan a Andělíček zvolili osvědčenou trasu krz Brno a Beskydy. Tak tedy naše skupina vyrazila před sedmnáctou hodinou ve středu s přestávkou na večeři těsně před Hranicema na Moravě v restauraci u pumpy Shell.

Dali jsme si baštu z mysliveckých stejků a byla to opravdu dobrota a bylo toho dost. Andělíček u toho po půl porci začal hekat a funět, ale stále v předklonu tu baštu hrnul do hlavy pod tlakem. Když už intenzita jeho hekání nabrala podezřele vysoké úrovně, koukám na něj užasle a říkám mu „Andělíčku to nemusíš sníst úplně všechno, když už nemůžeš“. To my už měli dávno siestu. Andělíček ovšem opáčil, že to teda musí páč co když to bude jeho poslední pořádný jídlo do konce týdne. Zamyslel jsem se a pro jistotu jsem zkusil ukrojit poslední souto před tím, než mi to zbylé jídlo odnesou. Co když nakonec bude mít Andělíček pravdu.

Na místo výškového tábora jsme dorazili nějak kolem jedné v noci. Ovšem v cílové rovince jsme měli trošku potíže páč do kopce to nechtělo a tak přišli na řadu řetezy. Od té doby jsme už řetězy nesundali. Sněhu tam bylo až až, projíždělo se mezi sněhovými mantinely vyřezanými frézou o výšce 180cm. Konečnou jsme poznali podle větrného rukávu, který tam Kantor zapíchnul, abychom vůbec věděli, která z těch zasněžených chalup to je. Vejdem do chalupy konečně se ohřát, páč při nasazování řetězů jsme v mínus 15°C notně prokřehli. Ovšem stalo se co jsme netušili. Uvítal nás naštvanej Kantor, který chalupu zabydloval, a naštvaně nám sděloval, že v chalupě je zima jak v morně, že nejenom že neteče teplá voda, ona neteče žádná a aby tekla aspoň málo tak pan domácí natáhl zahradní hadici ze sklepa do koupelny a strčil ji do nádrže hajzlu abychom si mohli aspoň spláchnout, tu a tam… Zima v chalupě byla protože pan domácí pustil topení až když Kantorovi předával klíče a drze si řekl o dalších 5000,-Kč jako doplatek. To Kantor tvrdě odmítl s tím, že počká až dorazí zbytek výpravy, co ona na to. Tak pan domácí zanechal lístek s telefonem a nechal se Kantorem odvést domů. No zkrátka služba jako řemen.

Když se Kantor vrátil zpět do chalupy, našel někde v kůlně dva přímotopy, aby tomu elektrickému kotli trochu píchnul než dorazíme. Jakmile jsme se objevili v chalupě tak za stálého Kantorova láteření jsme si chtěli uvařit trochu horkého čaje na dvouvařiči. Pic a vypadly pojistky. Mě polilo horko vzteky, páč až do této chvíle jsem stíhal uvnitř hasit požár. Pojistky jsme nenašli ani venku a pan domácí už telefony nebral. V kůlně bylo nějaké dříví tak jsme zatopili v kamnech, ty naštěstí fungovaly. No co vám budu povídat, v chalupě 9°C a já si vzal spacák jenom kdyby náhodou. Takovej Andělíček byl mnohem důvěřivější a tak si ustlal v promrzlé posteli. Já zkoušel strčit ruku pod deku, ale okamžitě jsem ji vyndal a na řadu přišel spacák do kterého jsem vztekle vlezl. Kamna byly v kuchyni a pokoje po obou stranách, tak jsme nechali otevřené dveře aby aspoň trošku fungovala termika a říkali si, ještě klika, že skupina „Sever“ dorazí až ráno. Páč pro ty bylo vyhrazeno spaní na chodbě v rozkládací posteli a rozebraném křesle pro jejich hlasité projevy z hlubokého spánku. Fakt to jsem tedy nečekal za cenu 380,-Ks po slevě ze známosti.

Stanovili jsme služby na přikládání v kamnech systémem kdo půjde chcát tak přiloží a zalehli. Andělíček statečně snášel zimu pod dekou a drkotaje čelistma nám vyprávěl příhody ze svého, na zážitky bohatého života jako rozprávku na „dobrou noc“. Ráno pak Kantor již trošku uvolněněji konstatoval „to bych fakt neřekl, že v této situaci by se někdo mohl takhle strašně chechtat“. Popadl mobil a zavolal panu domácímu, který to kupodivu vzal. Šíleně ho sprdnul na kvadrát, pak si nechal vysvětlit kde jsou pojistky, popadli i s Gekem lopaty a jali se proházet si cestu k nim. Byly totiž zvenku baráku na druhé straně. Úspěch se dostavil záhy, světlo svitlo, kotel ústřeďáku začal fungovat, Kantor popadl přímotopy a uložil je zpět k ledu do kůlny. Konečně došla řada i na teplý čaj ke snídani.

Čtvrtkem ráno začla ta lepší část našeho výletu… i když jak pro koho, když se tak zamyslím. Ale po pořádku. Skutečně skvělé počasí nás provázelo až do konce týdne. Slunečno a teploty přes den kolem -5°C a parádní sjezdovky. Čtvrtkem jsme se kompletně prolyžovali. Kolem poledne dorazila skupina „Sever“. Po vyslechnutí našich zážitků z minulé noci se nakonec rozhodli, že provedou rekognoskaci výškového tábora a pak uvidí. Večer jsme se vrátili do chalupy všichni pohromadě, já rozdělal oheň v kamnech páč teplotu se sice podařilo ústřednímu topení zvednout, ale pouze ke 14°C. No a vzhledem k tomu, že to s tou teplotou vypadalo v průběhu večera nadějně, rozhodla se skupina „Sever“ zůstat na místě a vytrvat.

Pátek se odehrál v podstatě stejně jako čtvrtek pouze s takovou malou epizodkou skupiny „Kantor Family“. Kolem poledního se rozhodli, že polétají páč vítr zesílil na již přijatelnou úroveň ze směru SV. A tak opustili sjezdovku jsa zaměnit lyžařskou výbavu za paragliďáckou. My ostatní jsme to vypustili s tím, že ráz počasí bude stejný až do konce týdne snad jenom, že by mohlo více foukat. Kvůli sletům nestojí za to bláznit. Ovšem vítr zesiloval plynule a jakmile Kantor Family dorazila na start lanovkou, foukalo už na vrcholu tak silně , že se pomalu ani lyžovat nedalo. A tak to na otočku zase sjeli dolů a zaměnili paragliďáckou výbavu za lyžařskou. Jinak nic zvláštního se nedělo, pouze jsme byli překvapení nepříjemným zjištěním, že slováci to s tou úpravou sjezdovek berou velmi vlažně a nedělají si s tím nijaké starosti. Značná část střední a spodní části sjezdovek už byla boulovatá, nahrnutá a nesrovnaná. Pro takového lyžaře jako jsem já to byl opravdu překladatelský oříšek.

V sobotu zase nádhera slunečno, vítr přijatelný, tak po dopolední lyžařské vsuvce se skupina Kantor Family a Radek ze skupiny Sever vydali létat. Nejdříve na směr SV a pak již i z Jihu provedli několik sletíků i s místními lítači, kterých se také sešlo dost. Já s Andělíčkem jsme chvilku zevlovali na startu a pak jsme se dohodli, že si zase zalyžujem. Andělíček pravil, že objevil kus sjezdovky s ještě dobrým povrchem kudy jsme nejeli. Říkám jeď přede mnou a ukaž. Jel, ukázal a šusem zmizel, stačil ještě křiknout „počkám tě tam jako posledně“. Vrhnul jsem se do propasti, ale s tím povrchem to nebylo takové jak pravil Andělíček. Ty boule sice nebyly tak velké jako jinde, ale mně úplně stačily. Jedna z nich mě vymrštila, protočila ve dvou osách, zřítil jsem po hlavě ze sjezdovky přímo na záda, vyrazil si dech, ulítla mi ledvinka, hůlku jsem si vrazil mezi žebra, naštěstí ne koncem a patky lyží se zapíchly do sněhu čímž se mi vytočilo pravé koleno a pochroumal jsem ho. Když jsem se vzpamatoval, lyže mi neodeply, polilo mě horko páč to pravé koleno bolelo. Říkám si „a mám po lyžování nejenom tady“. Levá noha dobrá, nějak jsem se otočil a zjišťoval jsem stav zbytku. Srovnal pravačku a ejhle není to tak špatné, jenom něco natažené. Uvolněně, ale silně jsem zařval na celou sjezdovku „Andělíčku to ti večer nedaruju, ty to schytáš!“. Postavil jsem se a pomalinku sjel až dolů. Andělíček dole nebyl, jak slíbil, že počká. Pořádně jsem tedy skontroloval stav kolena a přesunul se na druhou stranu areálu kde byly lepší a mírnější sjezdovky.

Večír v kuchyni jsem hned po prvním pivu Andělíčkovi nadělil co mu náleželo, Šárka mi půjčila elastickou ortézu, omotal jsem si koleno a čekal co bude dál. Lucka s pokročilou dobou opustila diskusi v kuchyni s tím, že jde spát. Čuk později také a za chvilku já. Jenom v polospánku jsem zaregistroval jak Lucka opouští naši ložnici s tím, že tedy dneska se to už opravdu nedá vydržet a šla si lehnout do pokoje Kantor Family. No jo, únava je únava.

V neděli ráno jsem zjistil, že se koleno ve spacáku krásně vyhřálo a bylo celkem v pohodě. No tak sláva, sice občas v něm píchlo, ale dalo se. Kluci naložili padáky a jelo se na sjezdovku. Zase nejdříve polyžováníčko a pak, tentokrát i Čuk a Gek přehodili výbavu a šli lítat taky. Foukal jižní vítr, vypadalo to dobře tak se dohodlo, že po létání kolem 15:00 se sejdem u auta a dáme odjezd domů. S Andělíčkem jsme zase chvilku zevlovali na startu a pak jsme společně jeli na sjezdovku. Andělíček jel jako první, zvolil trasu spodem krz pomu a já jel za ním. Andělíček projel pomou, ale já už ne. Sice zleva jsem uhlídal vlečeného lyžaře, ale ne zprava prázdnou kotvu. Ta mě vzala rovnou krz brejle do obočí a rozšvihla mi ho. V tu ránu plný brejle krve. Andělíček když to pak viděl, útrpně na mě koukal jak mi nestačí papírový kapesníky a říkal „Vlasto mně je to tak líto, že se ti to stalo zase se mnou“. Fakt už jsem toho měl dost. Nakonec to nedopadlo zas až tak zle. Krvácení se mi podařilo zastavit posledním kapesníkem, přikryl jsem to čepicí a ještě několikrát jsem si sjel. Ovšem krz ty brejle se opravdu koukat nedalo, obě folie proražený, celkově prohnutý, no zkrátka skončily v popelnici pod sjezdovkou. Andělíček se sice snažil mě zachraňovat „Vlasto běž na první pomoc vedle u pokladny, aspoň jeden štych to bude chtít určitě.“ Ovšem na Slovensku funguje stanice první pomoci pouze v době mezi 11:00 a 12:00 takže to nezachránil.

Celkově vzato panu domácímu jsme nechali akorát tu zálohu a poslali ho tam kam patří. Kantor odvezl předem zaplacenou zálohu Ampérovi. Takže ubytování nás v tomto komfortu vyšlo na méně jak 150,-Ks na osobu a noc. Počasí krásné slunečné bez silnějšího větru. Kdyby slováci upravovali sjezdovky tak jako jinde ve světě, mohlo být lyžování vynikající. Takto bylo skoro vynikající. Létání proběhlo také ke všeobecné spokojenosti zúčastněných. No a ta moje smolná zranění? Zkrátka teď už vím jaké to je být s Andělíčkem na horách.


S.D.O.   (Slabě Do Ouška)

Nebyl jsem jediný z naší expedice, který prošel krvavou lázní na donovalských sjezdovkách. Kantor svým lyžařským uměním patřil mezi ty nejrychlejší, přesto se tam někdy v pátek našel ještě rychlejší hypersonic, který to v plné rychlosti napral z boku ze zadu do Kantora, sestřelil ho ze sjezdovky, rukou mu roztrhl koutek pusy a sám skončil ve sněhové bouli. Kromě toho, že Kantor zanechal na místě tratoliště krve jinak se mu nic jiného nestalo a lyžoval dál. To hypersonic dopadl hůř. Vohnul lyže za dvacet litrů čímž nadobro dolyžoval.

webmaster: vecerilek@glidingfly.com