Expedice Kozákov

Poslední dobou se mi nějak nedaří sesynchronizovat se s ranskýma akcema.

Nejdřív, protože jsem jel do Annecy na krizovky a potřeboval jsem odvézt Báru k babičce, jsem nebyl na maškarním. Sice mi cestou domů na dálnici přišlo, že trochu fouká a z létání asi moc nebude, ale fotky mě přesvědčily, že když se chce, i vítr na chvíli povolí.

No a do vyhlašování poháru mi vlezla rodinná sešlost. Ale na neděli jsem rozhodl jasně – jedu na Ranou ať se děje co se děje. Koneckonců musím po krizovkách zjistit, jestli padák nezapomněl lítat rovně.

A tak jsme ráno s Bárou vyrazili. Předpověď na Medardu tvrdila západ 3 m – co víc si může člověk přát, zvlášť když většinou hlásí míň. Aspoň nebudu muset až nahoru. Jenže už pohled od Libčevse vypadal nějak divně. Ne snad, že by někdo ukrad kopec, ten byl na svém místě, ale kolem byl divný klid. No, třeba to večer přehnali s vyhlašováním a nikomu se na kopec nechce… Pro jistotu měním plán. Nepojedeme rovnou dozadu, ale podíváme se do Skleníku.

Ve Skleníku bylo plno a pohled na pytel na kopci ukázal, že někde byla chyba. Foukala čistá kosa – JZ. A navíc nic moc. A tak nastala bojová porada. Část prosazovala Zlatník, část zůstat na Rané, padaly i další návrhy (např. Poletucha prohlásil, že pojede domů). Zlatník by nebyl špatný, jenže už tam vyrazil Scorpi a spol. takže tam bude plno. Z přistávačky je to daleko a do sedla se asi nedá dostat autem. A pro mě trochu podstatný problém, co tam s Bárou, jak ji dostat dolů. A pak Čuka napadl Kozákov. A znova diskuse – je to daleko, nikdo neví, jak to tam bude vypadat a tak podobně. Ale je tam na kopci hospoda, dá se tam zajet autem a z přistávačky taky nějak dostopuješ.

A tak se jmenovaly posádky dvou expedičních vozidel – Čuk, Gek a Česťa v jednom a já s Bárou v druhém. Ještě jsem nabídl jedno volné místo, ale zbytek byl už pevně rozhodnutý zůstat. Poslední navigační porada kudy jet a vyrážíme. Až k České Lípě se jich držím, ale pak musím zastavit. Přitom mě zpátky předjedou všichni ti, které jsem už jednou předjížděl. A tak dál jedu na vlastní pěst. U Rašovky je vidět osamělý (a hnijící) padák. Snad to bude na Koze lepší. Ještě dlouho před přistávačkou je jasné, že to lepší bude – napočítám 18 padáků a to jsem možná někoho přehlédl. Za přistávačkou to komentuje Bára: “To je teda pěkně blbej kopec, na Raný jsem aspoň mohla jít sama dolů!“ Vysvětluji jí, že tady nikam chodit nemusí, počká na mě a buď přistanu nahoře nebo se sem nějak dostanu.

Když dorazím na parkoviště, není kam postavit auto. No to bude nářez. Stejně plno je i na startu. Posádka vozidla č. 1 už rekognoskuje terén. Po shlédnutí několika startů padá typicky ranský verdikt – no, je to nějaký divný, jdem na kafe a uvidíme. Po návratu od bufetu se tu s Čukem vítáme s místníma lítačema, kteří s námi byli v Annecy. Kromě nás tu čest Rané zachraňují ještě Anton a spol.

Mezitím se nad kopcem zastíní a starty vypadají o poznání líp. První se rozhoduje Čuk, rozkládá padák na hraně, zvedá ho a po chvíli běhu startuje. Česťa konstatuje, že ho bolí noha a navíc neví, co by tomu řekl jeho žaludek, takže nepoletí. Gekovi se taky moc nechce a tak to zbývá na mě. Rozložit, počkat až foukne, zvednout, otočit a … no jo, ale co moje předsevzetí, že nebudu běhat? Nedá se nic dělat, přece tu nebudu dělat nějakej tyjátr. Během startu si uvědomuju, že tady nevidím ani jeden padák ve stromech. Doufám, že to nebudu já. Nad stromama se uklidňuju a začínám hledat, kde se tu dá udržet. Mezitím vidím, že i Gek nevydržel a vydal se do vzduchu. Chvíli se babrám nad lomem, pak přelétnu na druhou stranu od startu a odtud mě to vynese asi tři stovky nad start. Tak teď jsem už úplně v klidu a stíhám si i fotit. Jenže ve vysílačce je podivný klid. Už dlouho se z ní neozvalo „Tatííííí …“ Zkouším volat sám, ale je to k ničemu, Dilema, jestli lítat dál nebo přistát, řeší za mě příroda – prostě to vypli. Co taky čekat v říjnu v pět odpoledne.

Na přistávačce rychle balím a nacházím azyl v autě vládce místního kopce. Jen přijedeme nahoru, Bára letí proti mně někam na parkoviště. Volám ji k sobě a ptám se, proč neodpovídá do vysílačky. Odpověď „když já jí mám v baťůžku a nechce se mi vyndavat“ mě doráží. Ptám se, kde jsou kluci, ale ti už prý odjeli. A tak balíme a jedeme taky domů. Večer přes Vzkazník kontroluju jak polítali na Rané a jestli jsme udělali s výletem dobře. Za sebe můžu říct, že jo.

Klidně to nadepiš, že je to můj plk...

... díky své pracovní "aktivitě" (spíše pasivitě :-) jsem teď trávil pár dní letošního "babího" léta na Rané. Počasí krásné letové, jen ty dny už jsou nějaké takové kratší. Oč kratší den, o to delší večery ve Skleníku. No a protože jsem tam většinou našel Vlastu, probírali jsme témata všelijaká. A tak jsme dospěli k závěru, že je pomalu čas bilancovat (bilance je cizí slovo, znamená to celkový přehled či výsledek nějaké činnosti) dva roky činnosti našeho leteckého klubu. Do této bilance si asi moc mluvit nenecháme a výsledek se dozvíte. Do čeho by ale všichni mluvit měli je další působení LKR. To je dosti kostrbatě řečeno, lépe mě to zrovna nenapadlo. Prostě co dál. Pokusím se vysvětlit (pro pomalejší). Rádi bychom od každého z Vás slyšeli jednu jedinou konkrétní věc, kterou by měl klub dělat. Původně jsem navrhoval internetovou anketu. Tu jsme posléze zavrhli. Ovšem nic vám samozřejmě nebrání použít email. Prozatím bude stačit, když se nad tímto tématem zamyslíte a každý něco vymyslíte :-) Určitě se ještě najde čas to prodiskutovat osobně. Mě se třeba líbí Vlastovo myšlenka "výjezdních zasedání LKR" ale pššššt...