Sedím na konári (a je mi dobre...)

Na ten víkend byla předpověď taková nijaká. Jihozápad okolo 3 m, přeháňky a podobně. Jak se víkend blížil, měnila se i ta předpověď. Nejdřív vypadala líp sobota, pak se to změnilo na neděli. Ale na Ranou to nevypadalo. A tak jsem se rozhodl - namlsanej lítáním před čtrnácti dny - pro individualistickou akci. Znova Kozákov.

Sobotní sledování Jezevcovo kamery mi dalo za pravdu. Od rána mlha, která byla až do večera. V neděli ráno ještě nějaký nákupy a podobně a jak jsem dorazil domů zase koukám na ranskou kameru. Žádná změna - mlha. Tak jedem! Bára je nějaká nastydlá, takže jedu sám.

Na kopci postává pár lítačů a hlavně hafo turistů. S větrem nic moc, pofukuje slaboučký jih, a to není ve spojení s jižní startovačkou nic pro mě. Občas někdo po ukrutném běhu odstartuje, ale jsou to jen slety. Naštěstí se z hloučku, kde je Batoh ozývá, že se to lepší a že se to srovná k západu. No, uvidíme. Pár místních nevydrží na nervy a odjíždí na Rašovku, kde to čekají lepší. (A asi dobře udělali, ale to vím až večer.) Pak zahlédnu známý padák a i ksicht - Jarda Veverka. Chvíli debatujeme, probíráme Valdovo "start" na Dlouháči minulý týden, pak rozkládá padák na západ a startuje na slet. V průseku nic moc, ale letí. Čekám dál, ani to nerozbaluju. Není kam spěchat. Mezitím přijíždí Karel Vrbenský. Pár slov s lidma na startu, rozbalí křídlo a letí. Magus sice jen taktak kopíruje louku, ale letí. Před kopcem dokonce i něco má a pak přistává na startu. Jako jediný. Ostatní hnijou. Ale začínají být chvilky, že se to rovná k západu. Ještě chvíli a půjde to.

Jdu to rozbalit nad západním startem. Přijíždí Jarda z přistávačky a konstatujeme, že start nic moc. Dívá se na mě a říká: "Já bych radši startoval na jih..." Odpovídám, že uvidím. Pak to přenesu, počkám až foukne, zvedám padák nad hlavu, otáčím se a rozbíhám. No... rozbíhám, snaha je, ale na tenhle start to nestačí. A tak končím dole na louce spolu s Jardou a dvěma Poláky, kteří jsou na to stejně. Zatímco Jarda startuje zezdola a odlétá, vynáším to nahoru a proklínám nápad jet sem. Když vylezu nahoru, pytel se stáčí k západu. Chvíli přemýšlím, koukám dolů na louku, na pytel a pak to přenáším na západ. Jen tam dojdu, pytel ukazuje zpátky jih. Naštěstí jen na chvíli. Z vršku přeze mne startuje Radar s tandemem. Hned za ním to zvedám a běžím dolů. Jenže konec (a křoví za ním) se blíží. Bleskne mi hlavou, že bych to měl zrušit, než tam zahučím. Ale v tu chvíli mi nohy hrábnou do prázdna a jsem ve vzduchu. Přelétávám křoví a říkám si, že je to v klidu. Ale les přede mnou se blíží. Lehce točím doprava, abych proletěl ven. Je to dobrý. Pouštím levou řidičku a zapínám vário. V tu chvíli se padák dostává nad úroveň stromů a s ještě přisednutou sedačkou točí ještě víc vpravo. Kurva, tam ne! Chytám levou řidičku a táhnu jí dolů. Jenže padák moc neletí a chvíli trvá než zareaguje. Je to dobrý, vyjde to... ne to není dobrý, padák se prosedá a blíží se špička smrku s krásnýma šiškama. Snad to vyjde, sedačka škrtá o vršek stromu a dál to jde napůl strašně rychle, napůl jak ve zpomaleném filmu. Padák pořád letí, ale já propadám dírou mezi stromy. Padák jde za mnou a chytá se na stromech. Jak zabere letí mi nohy hore... Jen ať jsem dost vysoko, ať nekřápnu palicí do země. Ve chvíli, kdy se srovnám jak to má být, padák povoluje a propadám k zemi. V okamžiku, kdy povolí úplně, měkce dosedám na chránič na zem. Ještě chvíli na mě padá jehličí a větvičky a pak je klid...

Sedím a čumím před sebe. Tak tohle se dvakrát zrovna nepovedlo. Ale nic nebolí, vstávám, všechno v pořádku, jen srdce mi bije až v krku. Odepínám se ze sedačky, odepínám z ní padák a jdu ho sundavat. Naštěstí visí jen na dvou tenkých větvičkách tak tři metry vysoko. Vysvobozuju šňůry z vyvrácených stromů na zemi, dělám si místo pod nohama a snažím se buď padák sundat nebo ty větve ulomit. Ani jedno nejde a při každém pohybu se mi zamotává do šňůr ten bordel na zemi. Tak takhle ne. Chytám ucho a začínám od něj cpát padák do pytle. Tak už jen sundat z těch stromů... jedna větev povolí snadno, ale ta druhá nechce. Nakonec ji ulamuju, vymotávám ze šňůr a celý to cpu do pytle. Beru si sedačku na záda, pytel do ruky a vyrážím nahoru. Jenže to moc nejde. Naštěstí kousek vedle vede cestička, která vede na vrchol. Padesát metrů, vydejchat, a tak kolem dokola... Cestou mě míjejí nějací turisti, nejspíš nechápou, co tady ten zoufalec hledá. Ještě, že se neptají - mám připravenou bleskovou odpověď. Překvapuje mě, jak je to nakonec nahoru blízko.

Na louce za kioskem vysejpám padák z pytle. Rozmotávat šňůry umím, za deset minut není co dělat. Ještě nafouknout a zkontrolovat... To, co vidím, dvakrát radostné není. Už dole jsem si všiml utrženého krajního švu na uchu. Vlastně už když jsem tahal ty šňůry, tak se chovaly nějak divně... střed se natahuje, ale asi pětina ke kraji leží na zemi. Aby ne když mezi tím je komora na dva kusy, drží tak na 20 cm před odtokovkou. Když to zvednu celý, vidím i druhý ucho a ještě díru v prostředku v dolním potahu. No, jestli mi to stálo za to!

Asi nemá cenu špekulovat, co kdyby... Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by na ně bejt rybníky. jak prohlásil na startu Jarda "některý zkušenosti jsou nepřenositelný" a já mu na to ještě odpověděl "a nekterý lidi jsou nepoučitelný". Že je trotlovina pouštět v průseku řízení, ví každý (mě nevyjímaje), ale prostě jsem v tom lese asi skončit měl. A možná, že jinak bych tam skončil taky, jen o kus níž (na vyšších stromech a podobně) a mohlo to být horší. Kdo ví...

Pssst! Jen tak mezi náma, na Jardu bych si teď dal bacha - podle leteckých pravidel jsou průsery vždycky tři - a jemu chybí ještě jeden...