Víkend mezi mistry

No víkend, to není přesné páč pro mě začal již ve čtvrtek. Je to vlastně poprvé v životě kdy mohu kdykoli v týdnu vyrazit za létáním podle počasí a ne civět zpoza „windows“ (vlastně MacOSX) a doufat, že to vydrží do víkendu. Vše co jsem záviděl mistrům se mi nyní splnilo. A hodlám si to užít.

Takže začnu čtvrtkem. Byl to krásný slunečný den kdy zrána foukal JV vítr na kopec, který v průběhu dne změnil směr na SZ. Už těsně před polednem se to otočilo, jakmile jsme se dosápali na kopec. Chodilo to intervalově s dlouhými mezerami. Těsně před polednem odstartoval červenofialový „trabant“ a když to Jezevec uviděl jak to trefil odstartoval za ním. Spolu pak vytáčeli stoupák, ale někdy v půli stoupáku se trabant vzdal. Jezevec pokračoval dál až na konec a nasadil k odletu. Od té doby ani vidu ani slechu. My ostatní se pokoušeli o něco podobného, ale už jsme nepochodili. Ze západu se šinula pomalu nějaká bouřka a Ranou lízla severem. Trochu jsme se před ní povozili a po přistání nám pilot trabanta říkal, že to byl dost brutus a raději to vzdal. Šli jsme tedy vyčkávat do Skleníku co bouřka na to.

S bouřkou to nakonec nebylo tak dramatické, kolem 16:00 se ztratila a udělalo se zase krásně. Foukal dobrý SZ, tak jsem s božským Kájou vylezl ještě jednou. Prcavka už mezitím trénoval  starty a přistání na kopec. Připravili jsme se tedy taky, ale ono to začalo hnít, pomalu a nenápadně. Někdy kolem 17:30 jsem netrpělivě zvolal na kluky „pojďte už konečně nebo zase poběžíme jako raněné laně“. Vítr změnil směr na sever a slábl. Kája říkal, že to dáme kolem východní boule a když tak přistanem na hřišti v obci. Přišel lehký závan, tak všichni tři padáky nad hlavu a mazali jsme doprava proti větru. A ejhle, vono to bylo vono. Poslední stoupák toho dne v 18:00 nás nesl pěkně dvojčičkou, Vendýs, Karel a já. Kluci to dali až na konec stoupáku, někde okolo 600m nad kopec, ale já tomu tak nevěřil a raději jsem obletěl východní bouli velkým obloukem přes vesnici, pro jistotu. Přistál jsem u Skleníku, dal si pivínko a ještě než jsem ho dopil tak přistáli i kluci. Vendýs u auta na západní přistávačce a Karel do kempu vedle našeho sídla. Docela hezké a celkem překvapivé zakončení dne.

Jezevec stále nedával zprávu kam to dal a jak je s ním. Už byla tma. Dělali jsme si starost, ale nakonec blikla světla jeho karavanu. Za chvilku ve Vzkazníku zpráva od něj, že má skoro 50km a že návrat zpět byl výživný. Pochopili jsme, že je značně unaven a tak jsme ho vyzpovídali až druhý den ráno. Pravil, že po peripetiích ve vlaku autobusu a zase vlaku skončil v Lounech na nádraží a zbytek došel pěšky. Prý nějakou zkratkou, kde musel přes takový potůček. Zapomněl však v té únavě, že má dvacku na zádech a odhodlaně se ho snažil přeskočit. „Kdybych ho přebrodil nebyl bych tak mokrej“ mu pak ráno u snídaně ujelo, čehož hned posléze litoval :-)

V pátek jsme se probudili do krásného dne. Foukal JV vítr, tentokrát po celý den. Na kopec dorazili i naši mistři řemesla, se vší úctou samozřejmě. Malin, Bzíra, Škrabálek, Jehuda a další. Všichni v dobrém rozmaru si tak lehce utahovali z Malina jak se mu včera (tedy ve čtvrtek) povedla krásná dvanáctka. Srandičky, srandičky, chvilku jsem je poslouchal, Bzírovi se povedla bezmála stovčička a pak jsem prohodil, že kdyby mně se povedla dvanáctka budu šťastnej jako klučík a on to těžce nese. Škrabka říkal, že ani netuším jak nám závidí tu naši radost z kdejaké prďky, že jak je ta radost z výkonu vlastně hodně relativní. No jo, něco na tom je. Člověk se zlepšuje, zlepšuje, výkony stoupají, veliké uspokojení jak mi to krásně jde a najednou dvanáctka. To je fakt k nasrání :-)

Bzíra mi v dobrém rozmaru ukazoval svoji předletovku na pultíku. Vário, GPS, rychlostní sonda, jo? Tohle prostrčím tudy a zapojím sem. Kabel z džípárny prostrčím touhle dírkou a strčím do vária. Anebo obráceně? Ale to je jedno, a tady sonda, tou projdu touhle dírkou a strčím do vária. A sondu přichytnu sem a pak za letu ji zahodím mezi nohy. A je po předletovce. Koukám na něj s obdivem a pomyslím si „jo kamaráde já s tou svojí dalekozrakostí ani nevidím kde na pultíku to vário mám“. To je fakt k nasrání :-) Ještě že mi zůstal aspoň ten sluch.

Parádně jsme se bavili, začaly chodit poměrně silné intervaly. Objevil se Anton, padák v květáku, a jak tak vyčkával chvilku jsme pokecali. „Já mám Skřivane poslední dobou nějakou smůlu, vůbec se mi nedaří“. Koukám na něj, říkám mu, že všechno jednou skončí, i ta smůla a popřál jsem mu dobrý let. Škrabka už lovil před kopcem, v předpolí a pomalu začal stoupat. Anton již mezitím udělal asi dva pendly kolem kopce a dal se taky do předpolí, mírně vpravo startovačky. Sledoval jsem ho bystrým okem, jak říkával Olgoj Chorchoj. Klesal, klesal a čím dále byl od kopce tím to bylo horší. A pak najednou takovej malej prdík. Točil, točil, ale prdík dával prdlajs, jen ho udržoval v naději. Škrabka už mezitím nad kopcem asi 600m, Jehudovi to klapalo na půl křídla ve dvou stovkách, pumpoval jak zběsilej a Anton točil prdíka pod úrovní startu v předpolí. Nevzdal to a vyplatilo se. Prdík se naštval a během několika otáček ho vystřelil za Škrabkou, kde s ním už točil i Jehuda. Anton pak říkal, že měl ustředěnou skoro osmičku. No já bych se.... no však víte co. Nakonec spolu ve třech nasadili směr Děčín. A tak jsem čekal až to trochu polehne. Stalo se tak kolem 15:00.

Sobota zrána zase pěkně, ale už ne zas až tak. Foukal SZ větřík spíše ne než jo. Na startu jsem omlátil svého Gladiátora a pár padáčkářů, než jsem pochopil, že ten vítr je opravdu nějakej divnej. Když už jsem se znova narichtoval a čekal v leže co bude dál, Poletucha si taky chtěl narovnat křídlo, omlátil ho tam o pár padáčkářů a ještě se prošel Kájovi po šňůrách, ty se mu zamotaly v nohách a oba měli po předletovce. Božský Kája to nesl důstojně a pomohl mu s vymotáváním svých šňůr z Poletuchových nohou. Nastal klid. Jezevec číhal pod kótou a fotil to divadlo. Najednou zpoza Jezevcových zad odstartoval skřivan. Sleduji kam ten lenoch termická letí. Křídlama mlátil jako divej, tak jsem zůstal vklidu. Blížila se oblačnost. Plán byl jasný, příští interválek, pokusit se o něco a pak kolem kopce pěšky do Skleníku. Mraky mluvily jasnou řečí. Stalo se. Další skřivan začal cvrdlikat tak šup a pryč. Trochu to hned v pravotočivé nosilo, tak všichni ostatní za mnou. Šlo to jenom lehce nad kopec, chvilku jsme se vozili a bylo. Kája to zkoušel ještě před kopcem směrem k letišti, já za ním ale nic. Dole to pozorovalo obecenstvo, co ještě nevědělo zdali to vůbec má cenu. Zabalili jsme, pokecali a šli do Skleníku. No než jsme obešli kopec tak ten zbytek co nedbal na nás a zůstal na startu si polétal tak, že někteří si i couvli, jak to zesílilo. Milan Eibl se svým novým tandemem udělal radost jedné ze svých četných přítelkyň, Vendýs i s Jezevcem to museli točit, jinak to nešlo. A mnoho dalších.

Odpoledne pak se zatáhlo úplně a začalo odporně pršet, dlouze a vydatně. S Kájou jsme zkontrolovali počasí díky našemu novému WiFi HotSpotu. Vyšlo nám, že mokré příbytky hned jak přestane pršet necháme lehce oschnout a pomažem domů. Neděle totiž neslibovala nic dobrého. A tak se i stalo.