Když pámbů dopustí i motyka spustí

Před několika lety náš přemoudrý parlament usoudil, že máme málo volna, a nadělil nám začátkem července dva dny volna po sobě. A když to vyjde jako letos – dva dny volno, pátek a víkend – většina lítacího lidu má jasno. Ze všech bližších i vzdálenějších míst na létání se stane česká kolonie. A na Rané je klid.

I letos proběhlo několik nápadů, kam vyrazit. A tak Čuk, Česťa a Kantor vyrazili na Donovaly, Gek do Francie (pravda, sice na motorce, ale stejně), padaly návrhy jako Annecy a podobně. Pro mě to bylo jednoduché. Jeden z volných dní Raná, jeden hlídat doma. V pátek zase hlídat a odvézt Báru na Moravu a v neděli se vrátit. Takže z pěti volných dní je rázem jeden. Pohled na Medard rozhodl, že to bude sobota (vlastně středa), protože druhý den už měl být variábl a navečer bouřky.

Hned po ránu teda vyrážím, stavuji se na snídani v KFC a před jedenáctou jsem na Rané. Ve Skleníku sedí Skřivan, Karel, Tatranka a Fialka, po chvíli doráží Maskáč. A venku funí. Na můj argument, že nemělo, Maskáč konstatuje – vždyť to hlásili 3 až 7, to je dohromady deset. Dáváme pivo. Mezitím přijíždí Laco a prý nám přivezl od Kreténů rakiji. A dáme panáka! Se Skřivanem a Maskáčem ještě konstatujeme, že už dlouho nikdo neuletěl nic do poháru.

Fialka to vzdává a vyráží se Zuzkou a Petrem na kolo. Karel s Tatrankou odjíždějí na třešně a Karel nic nedbá mých dotazů, že až to lehne, kdo nás bude koučovat a metodicky řídit.

Se Skřivanem vyrážíme na kopec. Už v sedle je to silné a nahoře fouká sice z celkem dobrého směru, ale ne deset, ale 12. Po cestě jsem úplně hotovej, chvílema vím, že se kuřeti plk. Sanderse u mě v žaludku moc nelíbí, a tak jsem rád, že se nemusí hned letět. Chodí krásné intervaly, jenže chvíli je to silné a chvíli na vyhnití. Pak se připravíme a zase čekáme. Za nějakou dobu nevydrží Skřivan a dobrovolně se ujme role kontrolního chrousta. Pár otoček a potupně hnije a přistává na zadní přistávačce. Dole to balí; mezitím odstartuje další borec a nad zadní přistávačkou se chvíli vozí v bublinkách. Pořád čekám, sedím na rohoži a nechce se mi vůbec nic dělat … najednou mi na hlavě zašustil startující padák a já zjišťuji, že jsem na chvilku usnul. No to jsou věci. Pohled dolů je ale pořád stejný jako předtím. Bubliny se trhají daleko v předpolí.

Ale klid mezi dvěma poryvy se prodlužuje, už to nebude taková divočina. Kolem se nikomu do vzduchu moc nechce, vidina šlapání zpátky na kopec je docela šílená. A tak když nastane zase chvíle klidu se pomalu připravím a čekám. Dlouho. Jakmile se rozfouká startuju. Chvíli se vozím kolem kopce, jdu tak 50 metrů nad vrchol. Pak to zeslábne. Ještě jedna otočka a doprdele! Teď už nahoře nepřistanu. Vzpomněl jsem si na Skřivana, jak mazal do Skleníku, a říkám si, proč ho nenásledovat. Na motokros přistávám nerad (bývá tam hodně lidí a proč předvádět nějaký tatrmánie tak na očích) a tak letím nad zadní přistávačku. Fouká tam okolo kopce, takže až na zadní stranu. Občas to tam nosí a dá se ještě něco vymyslet. A taky jo. Pomalu se začínám sbírat, trochu to drncá, ale tenhle stoupák jen tak lacino nepustím. Chvíli jde přímo nahoru, pak se stáčí k sedlu a pak podle kopce k vrcholu. Za kopec zalétám tak 150 nad vrcholem – očití svědkové pak taky prohlašují, že někoho prý přefouklo. Ale nosí to pořád a koneckonců i „přelet“ do Břvan se do poháru počítá. A tam už to vyjde na dokluz určitě.

Vytahuju foťák, abych si vyfotil Ranou a samozřejmě ze stoupáku vypadnu. Ale mám asi 1150 MSL a tak se s tím dá něco dělat. Nad Písečákem je další stoupák a o kus dál další. Jenže přede mnou je Most. Vlevo koňské závodiště a za ním lesy. Vpravo se dá letět ke Zlatníku, pak už nic moc. Zatímco přemýšlím, výška ubývá. Už to není 1200, ale jen 800. U Zlatníku by se možná dalo něco najít, jenže nad údolím před Zlatníkem jsou 3 m dolů. Vítr mně snáší vlevo, ale tam je letiště a tam se nechci motat. Zvlášť ne v téhle výšce. A tak letím dál směrem k Bílině a hledám si místo na přistání. Pod sebou mám vesnici a pak jde údolím silnice, řeka trať. A pak je silnička, u ní nějaká cementárna nebo co a pak pole. To bude moje. A taky jo.

Balím věci a volám Lacovi, ten to nebere, pak Skřivanovi, jestli je někdo ve stavu mě odtud dostat. „No, není. Voni jsou všichni na kopci, ale za chvíli přijde Andělíček, tak ho tam pošlu.“ OK, v nejhorším dojdu do vesnice, pak vedla takhle nahoru cesta a tam už je silnice z Mostu do Loun. V nejhorším se nějak dostanu. Za chvíli volá Andělíček. Popisuju, kde jsem, a on vyráží. Sláva, nemusím pěšky až na Ranou. No, dojdu aspoň do vesnice. Jenže u té fabriky čeká zrada. Jistě, silnice jde před i za fabrikou, jenže jde taky skrz fabriku a tam je plot. Takže to obcházím, brodím se nejrůznějším křovím a říkám si, už ať jsem ve vesnici, stavím se v hospodě a bude to dobrý. Jenže vesnice vypadá dost vybydleně a po hospodě bych asi musel dost pátrat. Takže jsem počkal na Andělíčka; ten mě kupodivu rychle našel a vyrazili jsme směr Raná. Když jsem viděl, jak to vypadá dál po cestě, říkám si ještě že tak. Taky bych mohl dojít o něco lehčí.

Na Rané se zatím vesele svahovalo, někteří postáli i kousek zacouvali, Kalamita povozil Terezku na tandemu, ale všichni se radši drželi okolo kopce. Koneckonců jeden záfuk stačí. Rozebrali jsme den ve Skleníku, Karel s Tatrankou chystali na večer grilovačku, a já jsem vyrazil k domovu.

Jak bylo dál, to už musí napsat někdo jinej.

No byl to druhej můj přelet z Rané, před dvěma lety nějakých 12 km, teď 14, to jsou 2 km zlepšení za dva roky. Jen počkejte, za nějakých 60 let vám v poháru natrhnu prdel :-)