Expedice VOKOBERE Val Thorens

Jako se již každým rokem stalo tradicí, tak i na tento rok jsme naplánovali týdenní zimní pobyt někde na vysokých horách zalyžovat si a také pokud to jde zalétat si. Naše soukromá cestovní kancelář GEKTour® jejímž hlavním jednatelem je Gek vyjednala týdenní pobyt ve francouzských Alpách v letovisku Val Thorens. Předcházela tomuto letovisku skvělá pověst a osobní zkušenost některých členů naší expedice. Před koncem minulého roku jsme poplatili zálohy jakmile se vyjasnilo kolik nás vlastně pojede. Číslo to bylo úctyhodné. Jelo nás pět aut, tři velká a dva kombíky. Zuzčin přítel Petr poskytl dva velké VW. V jednom jelo pět kousků, Zuzka, Petr, Majda, Navigátor a já. V druhém sedm kousků, Čuk a Gek, Fialka, Krhounek, počítačový mág Jaroušek, Andělíček a jeho kámoš. Ve třetím čtyři kousci, Zbyňek ve vlastním jel s Jiřkou, Bimbasovo synem Alešem s jeho kolegyní Renatou, oba dva fandové motorkáři. Kantor ve svém kombíku vezl Tatranku a nenápadného Karla. No a Martínek, kuchař - extrasuprdelabalalajka a věhlasný gurmán ve svém kombíku vezl Becherovku a božského Káju Otta. Tedy suma sumárum dvaadvacet kousků a kouskyň, nadržených lyžařů a paraglidistů. A jako každý dobrý karetní hráč, tak i já vím, že dvaadvacet je voko, které všechno bere z čehož zcela logicky vyplývá i název naší letošní expedice, nenívyliž pravda, že :-)

Tedy v pátek 3.3. nastal den D, kdy v podvečer jsme se různým způsobem nalodili a vyrazili směrem k hranicím na Rozvadov. A to by jeden neřekl, hned tam první historka. Fičíme si to k Rozvadovu v opravdu hnusném počasí, PMR vysílačky v pohotovosti, na kterých se odehrávala čilá a veselá komunikace. Naše auto řídila Zuzka, Majda navigovala a my tři vzadu pod mocným vedením Petra loupali jednu whisky za druhou. No my tři, já tvrdě odolával páč jednak na tvrdý nejsem a druhák držel jsem „hotovost“ páč co kdyby náhodou a kdopak pak :-) Tak jsem jenom ucucával. Na hranice jsme přijeli jako poslední. Kluci na nás čekali opodál na německém území. Zuzka vklídku podala celníkovi doklady, ten je prohlídl, chvilku tupě zíral do papírů a pak ožil, vytáhl jednu z občanek, namířil do našeho auta a pravil: „čí je tato občanka?“ Zpozorněli jsme všichni, Petr se vzpamatoval a přiznal svoje vlastnictví k ní. Celník striktně ukázal paží na stranu a pravil: „vy nikam nepojedete, platnost této občanky skončila dnem 1.1.2006.“ Šraňky spadly. Petr již trošku po vlivem několika sklínek malých whisky rázem vystřízlivěl. Co teď! Horečně jsme hledali řešení ve spolupráci s celníkem, ale ten byl jak skála. No nazdar, Zuzka rezignovaně, se slzami na krajíčku, pravila, že když nepojede Petr, tak ani ona ne, že ať jedeme sami. Říkám, to je blbost musíme to nějak prostřelit. A tak přišel na řadu plán „B“. Zavolali jsme vysílačkou kluky vpředu ať jedou, že máme problém, jehož řešení zabere nějaký čas, a že se ohlásíme časem. Zuzka popadla doklady od celníka, auto jsme otočili zpět a podle plánu „B“ pokračovali k jinému přechodu s vírou, že tam už si na nás nepřijdou.

Za volant si sedla Majda, Zuzka byla trošku rozrušená, a společně jsme plánovali jak ty celníky ošálit. Volba padla na Folmavu. Tak jsme zasněženou krajinou podél hranic drandili k dalšímu dobrodružství. Celou cestu jsme vymýšleli jak to udělat. Přijeli jsme tam, udělali jsme průzkum bojem skrz parkoviště, které bylo vyhrazeno výhradně pro pracovníky přechodu Folmava, čímž jsme je uvedli do stavu nejvyšší pohotovosti. Ve snaze otupit jejich pozornost Zuzka s Majdou vystoupili a šli k celníkovi, kterému se to zjevně nelíbilo, naproti s otázkou „prosím omluvte nás, ale potřebujeme strašně čůrat, kde to můžeme udělat?“ Celník se sklidnil a ukázal k nedaleké pumpě kam jsme také poodjeli.

Udělali jsme co jsme potřebovali, zaujali bojové postavení v autě tak, že Petr si sedl dozadu v poloze ležmo, že jako je děsně unaven, jeho občanku holky pohodily pod přední sedadlo s tím, že jako kdyby si Petra všimli, omylem nám upadla při manipulaci s doklady v autě. Taktika tedy vymyšlená a nastal návrat do jámy lvové. „Hlavně klid holky vpředu“ pravil Petr a schoval se. Auto zastavilo u celnice, vyšel ten co holkám ukázal cestu na čurání a s úsměvem na rtech převzal od Majdy doklady. Jen tak letmo zkontroloval auto pohledem dovnitř, vrátil doklady s tím ať jedeme dál. Majda popadla doklady, zařadila a pomalu nás vytrácela na německé území. V podstatě to bylo snadné, ale adrenalínu to vyprodukovalo dost, to mi věřte. Petr už byl střízliv jak rybička v destilce a s vítěznými pokřiky jsme drandili do francouzských Alp. Přední skupina už měla značný náskok, telefonem jsme je sklidnili a tradá.

Německou část cesty odřídila děvčata. Bylo jasné, že skrz Švýcarsko nemůžeme, prý tam na ty doklady jsou jako psi, tak jsme museli objíždět okolo Francií. Už jsme nechtěli nic riskovat. Nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla špatná volba. Jelo se pořád po dálnici. Ale to počasí po cestě to byla katastrofa. Sněžilo, pršelo a tak pořád dokola. Před Francií se Petr probral a převzal řízení. Já si sedl vedle a nastala stíhačka skupiny před námi obchvatem. Oni totiž jeli skrz Švýcarsko podle původního plánu. Petr to řezal hlava nehlava 180km/h plynule sníh nesníh. V duchu jsem mu s řízením pomáhal, brzdil jsem, no zkrátka kam se sere lítání na hadrech. Ovšem vyplatilo se. Jakmile jsme se dostali blízko cíle, tak někde okolo 100km od, zjistili jsme, že jsme vlastně pohromadě. A představte si, posledních 30km jsme jeli pět hodin jak to bylo ucpaný. Dorazili jsme k ubytování okolo 21:00 v sobotu večer. Nadmořská výška ubytování je 2300 mnm.

V neděli tedy alou na sjezdovky. Počasí nám však vůbec nepřálo. Na sjezdovkách se válely mraky, nebylo vidět, sjezdovky neupravené. Pondělí jakbysmet. V úterý krásný slunečný den, přišlo tedy na řadu focení panoramat a výpady k vrcholům hor obrovskými lanovkami do výše 3200m. Tak to byla nádhera, sice foukal silný vítr, ale nevadil zas až tak. Projeli jsme co se dalo. Ve středu sníh s deštěm, promočený jsme byli jak slepice na dvorku před zavřeným kurníkem. Čtvrtek nádherný slunečný den a bezva poježděníčko. A ten den jsem měl s Andělíčkem zase příhodu. Ten chlap mi nosí smůlu, nekecám.