( Expedice VOKOBERE očima věčného pesimisty Navigátora )

Jak to vlastně začalo?

Předloni Hinterstoder. Tam jsem nebyl. Loni Itálie. O tom už jsem přemýšlel. Jenže nastaly objektivní potíže... Čas, peníze, práce a tak. Vlastně jen spousta blbých výmluv, jak si sám sobě zdůvodnit, proč jsem tam nebyl i já. No, letos musím jet, i kdyby se mělo jet na lyže k Zulukafrům... Jo, to se lehko řekne...

V prosinci přišel hlavní organizátor (ani nevím jestli z vlastní vůle nebo vzniklý jmenováním) Gek s nápadem, že letos to bude Francie. Nastaly debaty, kam jet. Aby to bylo co nejlepší, co nejblíž, co nejlevnější a vůbec. Vítězem se stalo Val Thorens ve Třech údolích. Středisko par excelence. Nejvýš v Evropě. Prý. Ale taky jedno z dražších. To se nelíbilo Kantorovi, který prosazoval Risoul, kde už byl, asi dvěstě kilometrů dál. No, demokraticky jsme mu rozhodli. Navíc Gek sehnal cenu, která se nedala odmítnout.

Týden před odjezdem informační schůzka na Rané. Ještě než jsou všichni nepoužitelní, padá rozřazení do aut a čas výjezdu. Do poslední chvíle mi to nedá a přemýšlím, že bych vzal i svoje auto. Gek se Skřivanem mě vrací zpátky do reality "co blbneš, vole, místa v autech je dost, Petr bere dvě dodávky, svým autem jede Zbyněk, Kantor a jestli pojede tak i Baloun. Tak na co budeš brát auto ty?" "No, já nevím, už teď přemýšlím, jak to všechno pobrat - taška hadrů, padák, lyže, lyžáky, žrádlo, pivo..." "To neřeš, jedeš s Petrem! Vyzvednou tě v půl desátý večer."

A tak jsem se dostal do posádky VW Transporteru pod vedením Petra se Zuzkou, Majdou a Skřivanem na palubě. No komfort nevídaný - auto pro devět lidí a v něm nás pět.

Vyjíždět se má v pátek večer, takže v práci oznamuju, že jim v pátek na všechno kašlu, abych si připravil věci. Přece si nebudu jak nějaká baba připravovat věci týden dopředu. V úterý jdu do skříně a vybírám z ní věci, co mám na lítání. A házím je v obýváku na hromadu. Postupně přibývají další věci. Ještě, že mě Zuzka s Petrem ujistili, že mě vyzvednou doma - to bych v životě nepobral. V úterý odvážím lyže do Drapy nabrousit hrany a opravit díry ve skluznici. Budou v pátek... Ve středu rozesílám mail, že příští týden si zákazníci můžou trhnout nohou, protože jedu pryč. No, to je teda troufalost, na týden si zmizet. Přesto je ve čtvrtek klid.

V pátek ráno začíná kolotoč. Bára do školky, nakoupit do Tesca jídlo, vyzvednout lyže, na poslední chvíli vyzvednout Báru ze školky a domů. Tady to pokračuje sbalit, připravit si maso na řízky, pro Gábinu do práce, usmažit řízky, čekat na odjezd. Jenže za školkou a domů nastává dramatická změna situace. Pět hodin, zvoní telefon - Zuzka - "tak vyjíždíme z Raný..." " Jak vyjíždíme?" "No vyjíždíme, jak se k tobě dostanem?" "Ale já můžu jet tak nejdřív v půl osmý." "Tak my pojedem napřed pro Majdu a Skřivana a pak pro tebe." Padá na mě deprese, co dřív? Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Jsem tak blbej, že si nedovedu zapamatovat, kdy se má odjíždět? No, nic, změna plánu. Obalit řízky (jak to nesnáším), usmažit je... Pak pro Gábinu do práce. "Všechno je jinak, už jsou na cestě." "Ale neblázni, oni počkají!" Teď teprve se uklidňuji a začínám přemýšlet. Proč volali? Na vzkazníku je klid, jen Marcel tam má nemístně optimistické předpovědi týkající se příštího týdne na Rané (začíná pohár). A proč se Zuzka smála? Vždyť oni si ze mě udělali prdel. A já jim to sežral. Já vůl. Sbaleno mám, tak co. Ve tři čtvrtě na osm telefon: "Jak se k tobě dostanem?" Tak to nebyl fór. Popisuju cestu a čekám. Navigace je dovedla přesně. Nakládám celý svůj bordel do auta - zdálky to musí vypadat, jak když mě vyhodili z domu. A vyrážíme do tmy a deště střídaného sněhem.

Petr sedá dozadu, řídit jde Zuzka, a vytahuje karton malých Jamesonů. Řádně je trestáme a cesta ubíhá. Sraz se zbytkem máme v Plzni. Cestou jim voláme a zjišťujeme, že ještě nevyjeli, takže sraz posunujeme za Plzeň, přesněji k poslední pumpě v Rozvadově, kde je McPofidér. Aspoň se ještě trochu najím. Jídla s sebou moc nevezu, takže je potřeba si vytvořit zásoby. Tankujeme a suneme se k McPofidéru. Po jídle čekáme asi ještě dvě hodiny až přijede zbytek. No, je nás monumentální kolona. Koneckonců dvacet lidí někde být vidět musí.

Do hraničního přechodu vjíždíme jako poslední. Zuzka řídí, Petr pospává vzadu po x Jamesonech. "Petr Handrlica?" "To jsem já", ozývá se Petr, probuzený a náhle vystřízlivělý aktivitou hraničního policajta. "Na tenhle doklad Vás nepustím." "Jak nepustím?" "Od 1.1. jsou platné jen doklady se strojově čitelnou zónou, a to tenhle není. Zajeďte si na stranu." No tak jo. Ještě si říkám, že nás vydusí, přijde a řekne: jeďte do řiti ať vás nevidím. Jenže on ne, vrací se k nám, vrací doklady a říká: "Otočte se a jeďte zpátky." No to je něco. Petr už přemýšlí, že pojede domů. Jenže to se nelíbí Zuzce a že teda pojede taky. Nakonec padá rozhodnutí. Jedeme na jiný přechod a zkusíme to tam. Cesta ve vánici z Rozvadova na Folmavu stojí za to. Řídí Majda a má toho dost. Cestou vymýšlíme plán. Petr tvrdí, že zkusí projít pěšky. Nakonec je všechno jinak. Pět lidí projíždí na čtyři občanky, kdybysme vezli Osámu, je to každýmu jedno. No, sláva jsme v Německu, teď už je pohoda. Jenže ouha, nesmíme přes Švýcarsko. A navigace nás tam vytrvale směřuje. Necháváme si se Skřivanem vysvětlit, jak na ten krám, a s pomocí ruční GPS vymýšlíme, jak tu věc obelstít. Pak si uvědomuju, že mám papírovou mapu Francie. Vymýšlíme trasu a jedeme. To, co se zpočátku zdá jako zajížďka, je nakonec s ohledem na ucpané Švýcarsko skoro zkratka. Aspoň pokud jde o čas. Vytrvale (i díky Petrovo cestovní rychlosti 180km/h) umazáváme náskok zbytku. Pak přichází zpráva od Balouna - posledních 20 km jedeme 4 hodiny. Mezitím už v Albertville stojíme. Geniální francouz vymyslel zlepšovák: protože z celé Evropy se do asi deseti nejvýznamnějších středisek musí projet po 30 km jedné (slovy jedné) dálnice, postavíme tady semafor. Ten to bude brzdit a do údolí vjede jen tolik aut, aby se neucpaly. Ty údolí. No, myšlenka je to hezká. Ale stát třicet kilometrů tři hodiny je něco jiného. Není divu, že už mrmláme všichni. Jaký zázrak, když projíždíme poslední semafor na oranžovou. Ale projíždíme a málem slavíme. Teď už jen kilometr po dálnici, odbočit do údolí, překonat 1900 výškových metrů a jsme tam. Prd. Za Les Menuires, asi 5 kilometrů na dálku a asi tři sta výškových metrů, stojíme znova. Pomalu se stmívá. Přitom celou cestu prší. Ještě před Menuires prší a sněhu není nic moc. Ubíhá půlhodina, hodina, nic se neděje. Mezitím nás donutili nandat řetězy. Zimní gumy? Nezájem. Řetězy chce policajt vidět. Na druhou stranu, pokud mu někdo projede, o kus dál stojí další a v naprostém klidu auto zastaví a nechá posádku řetězy nasadit. U nás by jen šustily bankovky. Místní policajt je ale zřejmě na to, aby pomáhal. Konečně jedeme. Ve Val Thorens jsme všichni najednou s asi půlhodinovým rozdílem. Tma jak v pytli. Lehce sněží.

Ráno je informační schůzka u Geka & spol na pokoji (bydlíme víceméně podle posádek aut). A první dohady - jak koupit permanentky? Na šest dní, na pět dní? Se zelím! Se šípkovou! Většina demokraticky rozhoduje, vybírají se peníze, kdo chce jinak, může si dojít ke kase. Kantor nejde, pak mrčí, že chtěl permici jen na pět dní, když dneska je hnusně. No podle tohohle kritéria by stačila na den, ale nebudu předbíhat.