Konečně pořádný přelet

Celá nadšená jsem opět vyrážela na Ranou, že si třeba po dlouhém školním týdnu zalétám. Jediné, co mě trochu znervózňovalo byla předpověď severovýchod 2-6 m/s.

Když jsme dorazili na místo, bylo téměř bezvětří. „ Nejspíš to začne chodit později…nebo taky ne. Jestli to už nebude přehřátý,“ říkal Karel, čímž mě moc neuklidnil. Počkat se může vždycky, ale nahoře (v zimě jsem na to doplatila, takže to říkám z vlastní zkušenosti). Popadla jsem tedy bágl a šla na kopec. Výšlap mi tentokrát nedělal žádné problémy. Asi samou zvědavostí, jaká dneska bude termika. Když jsme dorazili nahoru a všichni stále vyhnívali, asi jen kromě dvou, nasadila jsem otrávený výraz, že si dám jen slet. „Musíme si prostě počkat… jsme přeci na Raný!“

Ten den bylo neskutečný vedro a představa, že se musím obléct do lítacího oblečení byla nepředstavitelná. Normálně si beru troje kalhoty a pět vrstev nahoru, ale tentokrát to bylo jenom tričko, mikina a kombinéza. Jinak bych asi zkolabovala vedrem.

Na start jsem se připravila mezi Martínka (Balouna) a Karla (Božského Káji). Roztáhli jsme si padáky a vítr se rázem otočil…foukalo po kose. Vyčkávali jsme čtvrt hodiny a odpálili to. Točím, co to dá. Domlouváme se s Karlem po vysílačce, že někam vyrazíme. JENŽE…GPS hlásí slabé baterie a po vteřině se vypíná. Po chvíli mi došlo, že mám s sebou po dlouhé době foťák a můžu přehodit baterky. Výměnu jsem během kratičký doby zvládla, akorát jsem ztratila 500m. Tak znova…Vytočila jsem 1750 m a vyrážíme směr Nechranická přehrada. U bývalého letiště za chomutovskou silnicí jsme oba měli problémy, poněvadž čtyřkový klesák a nikde žádný stoupák v dohledu…nic moc. Naštěstí jsme něco našli a začali se postupně škrábat opět nahoru. Stále jsem však byla pod Karlem, vlastně celý let. Už jsem si na to zvykla. Jen můj krk se k tomu pořád nemá. Nad Nechranickou přehradou jsme pořádně vytočili. Paráda… nad vodou, to se jen tak nevidí. Samozřejmě vítr šel bokem, a tak to chodilo od břehu. Po vytočení do slušné výšky jsme letěli dál směrem ke Klášterci nad Ohří, kde mi nastaly první sakramentsky velké potíže, pač jsem předtím chytla stálý šestkový klesák. Neměla jsem už moc výšky, ale zkusila jsem letět nad lom. „Ten by mi mohl něco dát,“ říkala jsme si pro sebe a prosila boha, i když jsem silný ateista. Nicméně…vytočila jsem asi 700 m. To byl první boj, kde jsem se škrábala z „psí“ výšky. Letím dál, ale stále nejsem tak vysoko jako Karel…zdaleka ne! Před malou vesničkou jsem ztratila zase veškerou výšku. Už jsem toho měla tak akorát dost. Ale nerada se vzdávám, takže jsem opravdu tvrdě bojovala. Šla jsem už na přistání, zrovna v tom nejužším místě, kde moc paloučků nebylo. Vyhlídla jsem si malý čtvereček. Byla jsem asi 50 m nad zemí. Zkusila jsem jít víc ke kopci, který byl nafukovaný a pořád ještě nasvícený. V jednu chvíli jsem myslela, že budu já i můj „Noveráček“ (Novera - reklama na mém padáku) ve stromech, ale nestalo se tak a já vytočila do 400m. Byl to nádherný pocit, že můžu letět zase o kousek dál. Ale za dalším hřebenem jsem vyhnila úplně. Škoda…ale i tak jsem byla moc šťastná. Musím tedy dodat…z těch bojů se člověk pěkně zapotí, řekla bych…až na prdeli. Přistání proběhlo hladce, bez vyvrknutých kotníků, bez úrazu. Tak nač si stěžovat??? 52km a to lítám teprve necelý rok. Předtím jsem zásadně slítávala.

Chtěla bych moc poděkovat Božskému Kájovi za krásnou spolupráci při letu a Andělíčkovi za odvoz, přeci jenom...je to už nějaká dálka.