Víkend s elitou

Před nějakým časem vlny internetových debat rozpoutala bouřlivá diskuse okolo Rané, Ranského poháru a tak podobně. Asi si to pamatujeme všichni. Zatímco většina diskutovala nebo jen přihlížela, Petrch nelenil. Nejdřív, protože stejně nebylo počasí na létání, vyhlásil nesmiřitelný boj křoví na kopci a pak začal vymýšlet závody, nejspíš, aby ukázal, že na Rané se dá i pěkně létat.

A tak se mělo 2. kolo České ligy v PG létat předposlední dubnový víkend na Rané. Jenže počasí usoudilo, že bude všechno jinak, a tak se závody o týden posunuly. Začínaly ve čtvrtek a rovnou pěkně zostra. Petrch vymyslel pro závodníky necelých 60 km nad Středohořím. Přestože, jak konstatoval Jezevec, bylo nejlepší počasí v letošním roce, do cíle se podařilo doletět jen Šakalovi. Závodníkům vcelku úspěšně sekundoval Božský KO, kterému se podařilo uletět 35 km. Musím říct, že při pohledu na Jezevcovo kamery jsem v práci docela skřípal zubama... V pátek se počasí změnilo o 180 stupňů, přecházela fronta a bylo fakt hnusně. O to lépe vypadala předpověď na víkend. A tak jsem vyrazil tentokrát na oba dny a navíc s Bárou.

V sobotu jsme vyrazili hned ráno. Na Rané kromě hromady závodníků byla i horda modelářů, kteří po pátečním večeru vypadali vcelku použitě. Postupně se trousilo nejtvrdší jádro ranské partičky, pravda silně zredukované – Geka schvátila zlá choroba, Fialka byla kdesi v Rokycanech otvírat nebe, a tak dál. Postupně se teda, kromě Zuzky, která tam už byla, objevil Čuk, Česťa, Skřivan, po dlouhé zimní pracovní přestávce Aleš Kadera, Martina, Andělíčkovo brácha a později taky Andělíček. Zatímco jsme se scházeli, začali se na kopec trousit první závodníci. Ovšem než stačili začít závodit, promluvilo do děje znova počasí. Už, když jsme přijížděli, nad Středohořím a nad Krušnýma horama rostly poměrně rychle mraky. Nad Ranou zůstával modrý flek, ale od Středohoří se blížil šedý hnus. Mezitím, co jsme na něj koukali a teoretizovali, jestli nás to mine nebo ne, odstartoval Luca, chvíli se povozil a včas přistál. Dalších několik lidí už slétávalo narychlo před deštěm a skupinka asi 15 závodníků zůstala nahoře. Přeháňka netrvala tak dlouho, aspoň při pohledu skrz okna Skleníku, ale těm nahoře opravdu nebylo co závidět. Jen co chcavec přešel, začali jsme řešit, jestli jít nahoru nebo ne. Protože to vypadalo celkem dobře, vyrazili jsme. Pravda, někteří (Skřivan) nalehko bez báglu a někteří tak napůl (Česťa bez helmy, pro kterou se vracel). Když jsme byli pod sedlem přišel interval, ve kterém se zvedla asi půlka závodníků. Chvíli točili za kopec, pak nastal hromadný návrat ke kopci, zachycení ve stoupáku a odlet pryč. Po hodně dlouhé době je úspěšně následoval Petrch. Zatím se Raná zastínila a vítr nejdřív lehl a pak se stočil klasicky od SV po kopci. A navíc se blížila další přeháňka. A tak zatímco Petrch na cestě k druhému OB nad Milou moknul, skupinka na zemi přemýšlela, jak aspoň sletět. Když se už rozhodli, že letí dolů, Jirka Dlask zamířil do dálky nad pole zvedl se a odletěl na trať. Zatím, protože jsem to měl taky rozbalené, jsem řešil taky problém, jak dolů. Podařilo se mi odstartovat na sever, proletět sedlem a dole trefit cestu tak šikovně, že jsem vrchlík hodil přes několik hlohů. Naštěstí přeháňka zůstala na druhé straně kopce, takže jsem během vymotávání nezmokl. Večer proběhl standardně – okolo půl druhé jsem se odzmítal spát, zatímco Andělíček ještě zachraňoval čest padáčkářů.

Ráno přijel Kantor, se kterým jsme měl domluvené, že sveze Báru na tandemu. Takže místo ranního posezení a vzpamatování se ve Skleníku jsme vyrazili nahoru. Celkem foukalo, takže se dalo pěkně vozit a Kantor toho taky využil. Já musel dolů, protože jsem chtěl natočit i jejich přistání.

Zatímco jsem si šel do auta pro věci pomalu se nahoru trousili závodníci i většina Ranské partičky. Když jsem se tam vysápal, bylo to, jak na Václaváku. Kromě osazenstva ze včerejška dorazil Božský KO s Tatrankou, která se vrátila ze závodů na Slovensku a Baloun s Becherovkou. Do prvního stoupáku naskákala skupinka závodníků, aby za chvíli úspěšně přistáli dole pod kopcem. Další dvě skupinky byly už úspěšnější a na vrcholu se to trochu vylidnilo. Mezitím, pravda, trochu přifouklo, takže jsme mohli sledovat mistrovské kreace při startech, většinou bravurně zvládnuté. Postupně se nám podařilo nějak dostat do vzduchu, ovšem, když jsem se tam dostal já, už tam byla brutální ranská bitka. Pravidla sem, pravidla tam, zachraň se kdo můžeš, každý za sebe, pánbůh za všechny. No, párkrát to bylo o fous.

Vydržel jsem tam asi hodinu, v klidu všechno sbalil a vyrazil jsem hledat Báru, která už podruhé na kopec ale vůbec nechtěla, takže řádila dole. Ještě jsme u Skleníku v klídku všechno rozebrali. Podle kamer se ale lítalo až do večera. No, příští týden by to taky nemuselo být špatné a navíc je delší víkend, takže je na co se těšit.