Dvořkoviny z Rané - 1

Raná, paragliding, začátky – 1

Psal se rok 1991 a v té době jsem navštěvoval poslední, pátý ročník vysoké školy. Zajímalo mě všemožné létání, snad s výjimkou paraglidingu, kterého jsem se prostě bál. Ale člověk míní, ostatní mění.

„Potřebovali bychom, jestli bys s námi nejel koupit padák,“ vyzvali mě spolužáci a na můj udivený pohled mi to vysvětlili:

„Našli jsme si v Annonci chlápka, který prodává padák. A protože tys v minulosti lítal s větroněm a zkoušel jsi to na rogalu, tak o tom víš víc než my. Bojíme se, že nám by ten padák neprodal. Tak kdybys mohl dělat, jako že to jsi ty, kdo mu zatelefonoval a budeš házet odbornými termíny, koupíš padák a všichni na něm budeme chodit lítat.“

Moc se mi do toho nechtělo, k „rohlíkům“ nebo „banánům“, jak se tehdy paragliderům říkalo, jsem měl odpor. Takový nebezpečný kus hadru, na to mě nikdo nedostane a vám v tom ještě mám pomáhat? Ale nešť, řekl jsem si, kdo chce kam… Musím ale dodat, že nakonec jsem z celé skupiny jediný, kdo se paraglidingu od té doby věnuje stále a dodnes.

Jednoho chladného lednového dne roku 1991 jsme se vydali asi v pěti lidech rozrachtanou bílou Škodou 120 mého spolužáka do Jablonce nad Nisou, kde jsme po chvilce hledání našli, kde ten člověk bydlí. Tehdy ještě nebyly mobily, všechno bylo složitější.

Pokoj měl plný padákoviny a šicí stroj pilně burácel. Válely se tam nitě, odstřižky, barevné šňůry. Dnešní výrobci padáků by asi nechápali, jak je možné v dětském pokojíčku 3x3 metry vyrobit padák. Jeden jsme vzali a vyjeli jsme za Jablonec na nějakou sjezdovku, kde se to celé mělo vyzkoušet. Tato úloha připadla mně. Dostal jsem něco jako horolezeckou postroj, chlapík rozložil padák a několika slovy mi sdělil celou teorii paraglidigového létání. Tím jsem měl teoretickou část kursu za sebou a bylo možno přistoupit k praktickému výcviku. Dověděl jsem se, jak mám vytlačit křídlo nad hlavu a že pak musím utíkat o sto šest.

Rozběhl jsem se po zasněžené sjezdovce a kupodivu dostal zmítající se hadr hned nad hlavu. Nečekal jsem, že ten bazmek poletí, avšak k mému strašnému překvapení se to skutečně vzneslo a já letěl asi 10 metrů nad sjezdovkou. Po asi pěti stech metrech jsem dopadl do měkkého sněhu a mohl si gratulovat ke zdárnému ukončení kursu paraglidingu. Během těch pěti set metrů jsem totiž změnil názor a odpor k paraglidingu se změnil v nadšení. No tohle, to teda musím mít taky!

Nadšeně jsem vylezl po sjezdovce nahoru ke kamarádům a k chlapíkovi. Oči navrch hlavy a zářil jsem radostí. Kluci taky padák hned koupili (stál 10 tisíc Kčs) a k němu ještě jednoduchou postroj, která se nám hrozně líbila, protože byla barevná svítivými barvami a z materiálů, které jsme do té doby neznali. K padáku byl tzv. zdarma ještě batoh, podle kterého se už zdálky poznal každý padáčkář, protože nikdo jiný takové batohy nenosil. Kolikrát jsme batoh postavili na významné místo někde v hospodě, aby všichni viděli, že jsme ti lítači s padáky. V roce 1991 to všude budilo obrovskou pozornost. Paragliding byl u nás téměř úplnou novinkou, protože padáky se na naší obloze objevovaly všeho všudy nějaké dva nebo tři roky. Současně ale měl punc vysoké nebezpečnosti, bylo dost nehod, pramenících z úplné nezkušenosti. Spousta lidí chtěla létat, ale nebyli instruktoři a ti, kteří byli, toho zatím moc nevěděli. Neexistoval ještě u nás internet, o žádné paraglidingové škole jsme ani nevěděli a tehdy bylo v podstatě normální, že si každý koupil padák a šel rovnou lítat bez kursu.

S kamarády jsme tedy začali jezdit víkend co víkend kolem Prahy a hledali jsme vhodné terény. Všichni jsme se střídali o tento jeden padák a úžasně prožívali kdejaký sletík z mírného svahu s převýšením 30 m. Kolem Berounky jsme takových svahů našli několik a pravidelně jsme tam jezdívali. V březnu 1991 řekl jeden z majitelů padáku, že v následujícím víkendu vyrazíme na Ranou. Zděsil jsem se. Ranou jsem viděl předtím jen jednou v životě, když jsme kolem projížděli autem s panem docentem z katedry meteorologie při cestě po meteorologických stanicích a měření znečištění ovzduší do severních Čech. Pan docent kdysi také plachtařil a Ranou znal jako středisko plachtění, takže nám ji s radostí ukázal. Žasnul jsem nad tím, jak může být tak malý kopeček prudký a ostrý. Připomíná hřbet zaťaté pěsti.

„Neblázni, Raná je strašně prudká a vysoká, tam se tak akorát zabijeme,“ namítal jsem směrem ke spolužákovi, který si ale nedal říct a v sobotu brzy ráno už troubila škodovka pod mými okny.

Všichni jsme měli tak trochu nahnáno. Z bájné Rané šla na nás docela hrůza, ovšem současně jsme se na ni těšili. Už to nebudou jen takové „skůčky“, jak nazval naše dosavadní popolétávání z mezí můj spolužák, ale doopravdy už poletíme ve velehorách.

Nevěděli jsme, kudy se tam přesně jede. Navigátora jsem dělal já, protože jsem tam už jednou projížděl kolem s panem docentem. To ovšem neznamenalo, že jsem si taky zapamatoval cestu. Ovšem nakonec jsme dobloudili ke kopci a vyjeli po cestě, vedoucí kolem dnešního Skleníku (ten tam ovšem nebyl ještě ani v myšlenkách) až k oprýskaným zeleným stavebním buňkám, u kterých parkovala nějaká auta. Dvě nebo tři takové buňky byly k sobě přistavěny bokem a propojeny, čímž vznikla větší místnost, která tady sloužila jako hospoda. Provozoval ji pan Brodský se svojí ženou a musím říci, že se tady vařívalo výborně. Později ale provoz zakázali hygienici, protože se tu vařilo skoro jako v polních podmínkách a nevyhovovalo to nějakým normám. Jenže normy nám byly srdečně ukradené, hlavně že jsme se tady dobře najedli a pobavili.

Vystoupili jsme z auta a vyndali padák. Civěl jsem na kopec jako sůva, nechápal jsem, jak se někdo může odvážit z jeho vrcholu odstartovat. Pamatuji si, že toho dne se létalo směrem k letišti. My jsme auto zaparkovali na jižní straně, ještě jsme nevěděli, že se dá zajet i na protější úbočí ranské hory. Ale i od auta jsme viděli, jak se nad vrcholem hřebene občas nadzvihne barevný vrchlík a zmizí nám za kopcem.

Neměli jsme žádné speciální oblečení, helmy, nic. Pořádně jsme nevěděli, co je k létání všechno potřeba, doposud jsme si vystačili jen s padákem, batohem a pofidérní sedačkou. Ostatně, tenkrát létali s helmou jen největší frajeři, většinou byli k vidění padáčkáři bez helem. Ani oblečení nebylo ještě tak vypracované, jako je dnes. Na kopec jsme vylézali ve špinavých džínách a starých bundách, vypadali jsme jako bezdomovci, ale přitom jsme se nijak nelišili od ostatních.

Také jsme nevěděli, kudy se správně dostat na vrchol. Navrhoval jsem pokračovat po cestě, ale kamarádi byli nedočkaví a drápali se z jižní strany kamenitou strouhou, takovou tou hlavní rýhou, co vede od úpatí až skoro k nejvyššímu vrcholu. Obdivoval jsem spolužáka, který měl na zádech batoh s padákem a přesto se hnal nejprudším svahem rychle vzhůru. Vypadal jako luční kobylka, když se odráží svýma dlouhýma nohama. Ani jsem mu nestačil, a to jsem nenesl vůbec nic, jen svačinu v sáčku. Nevzali jsme si ani pití, to nás vůbec nenapadlo. Když jsme zchvácení tím šíleným horolezeckým výstupem dorazili na vrchol, nemohli jsme ani mluvit, tak jsme byli udýchaní i žízniví. Ale rozhled, který se nám otevřel, to všechno vynahradil. Vítr skoro nefoukal a na nízké trávě se právě chystalo k letu několik padáčkářů. To bylo také poprvé, kdy jsme spatřili nějakého jiného lítače, protože doposud jsme jezdili jen my, naše skupinka, kolem Berounky na Karlštejnsko; také se něco našlo na východ od Prahy, kde vede dálnice na Poděbrady, ale tam jsme byli snad jen jednou. Nikdy jsme nikoho jiného nepotkali.