Chopok jak chceš

Začátkem srpna jsme se s Kačenkou vypravili na lítací dovolenou. V pátek večer jsme dorazili do Hranic, mého rodného města, kde jsme vyměnili naši milovanou Corsičku za tátovo obytné Ducato. V sobotu odpoledne jsme pak na základě pozitivních zpráv o navijákování v okolí Rýmařova vyrazili do Břidličné kde jsme zapařili s Kamilem, Lukášem a Honzou a Mírou Kubíkama. V neděli jsme pak se všemi pokračovali na Mravenečník, kde jsme očekávali super podmínky. Bohužel rychle se zatáhlo a v absolutním bezvětří bylo problém slušně odstartovat. Brzy odpoledne se objevili první přeháňky a tak jsme nedělní odpoledne prokecali v hospodě „U Tygra“. A když se i v pondělí v rychlém vývoji vytvořila první bouřka někdy kolem poledne, rozhodl jsem se pro rychlý přesun do Nízkých Tater, kde právě probíhal IPC Cup a byly hlášeny skvělé letové podmínky. Jenom jsem se bál abych s sebou nepřivezl to bouřkové počasí z Jeseníků.

Ráno jsme potkali Brábu, který nezávodil, ale chtěl si stejně jako já přilepši v poháru. Opsal jsem si od něj pár bodu do GPSky a vyslechl pár taktických rad ohledně lítání v místních vysokých horách a drsných podmínkách, jako třeba že na otočňák je nejlepší letět podle šipky.

Ze startovačky byl nádherný výhled a navíc tam rostly obrovské borůvky.

Napsal jsem si nějaký CLN podél hlavního hřebene Chopku směrem na západ a odstartoval chvíli za Brábou. Během pěti minut jsem měl základnu kolem 2600 ASL a vyrazil po hřebeni. Po dalších pěti minutách jsem přistával těsně nad hranicí lesa pod vrcholem Boru. Holt lehce nabyl, lehce pozbyl, navíc si člověk musí uvědomit že základna je jenom 600 m nad zdejšími hřebeny. Následovala asi 2 hodinová tůra zpět k lanovce hustým lesem, kdy jsem se každou minutu ohlížel jestli za mnou neběží medvěd … Odpoledne jsem ještě jednou vyjel lanovkou na Lukovou a po startu přímo u lanovky asi hodinu místně polítal.

Seznamoval jsem se svou novou ABS sedačkou, a po třech letech lítaní na křížácích to občas nebylo úplně příjemné.

Další den jsem zvolil stopu těsněji k hlavnímu hřebenu a hřeben Boru se mi podařilo úspěšně přeletět. Poté co jsem zjistil, že se zpátky nedostanu a že se dalších 15 km nedá nikam přistát, jsem „dosvahoval“ nad Liptovskou Lužnou, kde jsem asi po hodině boje přistál nedaleko místní hospody. Po třech hodinách a nevím kolik pivkách pro mě přijela Kačenka a jeli jsme se vykoupat do aquaparku v Liptovském Mikuláši. Poté co jsme na dvaceti hektarovém parkovišti nenašli volné místo jsme se raději vykoupali v Liptovské Maře.

Můj den D přišel v sobotu 9. srpna. Společně s Vaňousem jsme si napsali Luková – Velká Chuľa – Lukova – 39,8 km CLN po hlavním hřebenu Nízkých Tater. Společně se závodníky jsme dotočili základnu a vyrazili jsme společně směrem na západ. Ve slušné výšce jsme přeletěli hřeben Boru, ale dál ve směru našeho plánovaného letu jsme viděli husté cirry, které zjevně tlumily vývoj v oblasti kolem našeho plánovaného otočňáku. Vaňous si přitočil a vrátil se kvůli cirrům zpátky na Chopok. Já jsem však věděl, že zítra musím zpátky do Prahy, tak jsem se rozhodl bojovat až do posledního metru. Asi půl kilometru dál po hřebeni jsem viděl zmítajicího se Bronteska Renči Kuhnové jak ji neúprosně táhne kolmo vzhůru tak jsem se pustil za ní. Renča vytočila a letěla zpátky směrem na Chopok protože tam měli závodníci vypsanou trať. Na místě kde se Renča zvedala byl pěkný klesák, a tak jsem s mizernou výškou pokračoval na nasvícené žebro. Asi v 50 m nad zemí jsem vletěl do něčeho silně turbulentního a silně stoupajícího. Padák vůbec nechtěl letět, tak jsem ho moc nebrzdil. Okamžitou odměnou mi byl masivní fronstall, při jehož vybrání jsem se otočil o 180 stupňů a mazal to přímo na stěnu hlavního hřebene. Vega od Šikeca je ale skvělí padák, který se při vybírání různých klapanců chová skvěle. Rychle jsem se otočil zpátky a znova do toho bordelu. Teď už jsem se maximálně soustředil na řízení a po minutě boje jsem nakonec ustředil pětku. Za chvíli jsem měl zase základnu a po hřebeni jsem to pustil na Liptovskou Lužnou. Tady už to ale bylo skoro bez kumulů, ale zdálo se že cirry se právě začínají rozpouštět. Bojoval jsem v různých nulách a půlmetrech. Vždycky když jsem už byl hodně nízko, naletěl jsem nad místní hospodu, kde vždycky byla nějaká lepší nulička, ve kterém jsem se zvedl pár desítek metrů.

Pořád jsem byl ale hluboko pod úrovní hlavního hřebenu a ne a ne se zvednout na výšku potřebnou pro otočení Ve'lké Chochuly. Asi po hodině boje, se ciry skoro rozpustily a já nalítl pěknou troječku až do základy. Otočil jsem Ve'lkou Chochulu a vydal se na cestu zpět.

Vítr foukal mírně od SV takže zpátky jsem letěl o něco pomaleji. Vyšku jsem rychle vytratil a někde v sedle Ďurkovej jsem byl na úrovni hřebene. Nezbývalo než se nalepit těsně ke svahu a bojovat. Na každém žebírku jsem čekal spásný stoupak, většinou tam byly akorát silné turbulence. Zdálo se mi, že jsem níž a níž a jak jsem byl nucen kopírovat žebrá stále více dopředu vypadalo to, že budu muset přistát někde na hranici lesa. Nakonec ale poslední žebro před už naplánovaným přistáním dalo a já měl až do základny opět plné ruce práce. Dotočil jsem 2800 ASL a udělal pár fotek hlavního hřebene.

Teď už to vypadalo optimisticky, navíc na dalším žebírku jsem si zase přitočil a na plném speedu jsem to valil na Lukovou.

Bylo to mírně proti větru, ale tentokrát jsem zvolil dobrou stopu a přiletěl jsem asi 300 m nad Lukovou. Po třech hodinách jsem tedy přilítnul do cíle a pozoroval skupinku závodníků trápících se pod stěnou Ďumbieru. Jako druhý let do poháru jsem totiž měl napsaný PT s třetím otočňákem na Ďumbieru. Když jsem ale meně početnou skupinku po 10 minutách viděl na stejném místě rozhodl jsem se raději přistát na Lůčkách. Přeci jen byl jsem už přes 3 hodiny ve vzduchu a zážitků bylo během tohoto letu dostatek. Tam už na mě čekala moje milovaná Kačenka, která si taky skvěle zalítala v okolí Chopku. Večer ještě malý večírek na rozloučenou a v neděli přes Velký Javorník hurá do Prahy.

Lítání na Chopku bylo nádherné, každý den byly silné stoupáky a nádherná dohlednost. Každý den byly přeletové podmínky a někteří nejmenovaní zkušení piloti měli problémy s přistáním i těsně před západem slunce.

Jediným problémem byl totální nedostatek přistávaček mimo Demenovskou dolinu. Postupně jsem si přivykal na tyto pro mě drsnější podmínky a na závěr se mi podařilo ulítnout pěkný přelet. Co víc si přát …