Rakouské Korutany jsou rájem pro paraglisty. Rybníkáři, Martin a Dušan, tam rádi jezdí a letos jsem s nimi vyrazil i já. Počasí mělo být dobré skoro celý týden. Přestupoval jsem v Třeboni na statku u Blažkových do jejich kombíka. Vzali jsme sebou i surf pro případ silného větru. V oblasti, do které jsme jeli, jsou jezera ideální pro surfování.

Dorazili jsme k jezeru Millstädtter u města Spittal. Tam jsme měli základnu. Zakoupili Korutanskou permanentku, která umožnila využívat lanovky se slevou. Na každý trochu vyznamější "kopec" tam totiž vede lanovka. Startovačky tam mají nadmořkou výšku okolo 2000m, převýšení je okolo 1500m. To nemá chybu. Každá louka je tam vysečená a upravená. O tom se může českému paraglidistovi jenom zdát. Například letos na Rané je to již tak zanedbané, že už se pomalu nemá kde ani zatrénovat kvůli přemnoženým bodlákům a rozrůstajícím se šípkům. Tak významný terén a tak zanedbaný.

V Korutanech nejsou paraglidisti vnímáni jako škůdci všeho rostlinstva, ale jako součást turistického ruchu, která pomáhá zajišťovat zisky. A je to znát i z přístupu místních majitelů pohostinských a podobných zařízení k lidem s velkým báglem na zádech. Právě ona Korutanská permice je toho důkazem. Platí 14 dní, stojí 32 EU a přitom jízda lanovkou stojí okolo 7-9 EU.

U jezera jsme se seznámili s lodní barmankou Táňou. Byla velmi hovorná a každý večer po létání jsme se koupali v jezeře a popíjeli do pozdních hodin. Tu z našich zásob a pak na oplátku z lodních. Majitel místního pobřeží se na nás nejdříve škaredil, ale po první noční jízdě Táňa vše uvedla do těch správných kolejí. Další dny nás majitel zdravil již z dálky, a z lodi již dával zvukovými i světelnými znameními najevo, že dnes to bude z jeho lodního baru. Tak to nemělo chybu.

Létání z dvoutisícovek je nádherné. Měli jsme štěstí, moc nefoukalo, tak okolo 4m. Z letů v době po poledni se nedalo přistát. Přelétávali jsme mezi hřebeny a když už toho měl člověk dost a prohlédl si celé údolí, za využití všech dostupných manévrů se nakonec dostal na přistávačku.

Při pořizování zásob jídla jsem to vzal opravdu spartánsky s tím, že musím trošku zeštíhlit bachor, a když bude nejhůře, zajdu do pobřežní restaurace. Ale Rybníkáři byli jiného názoru. Vzali neskutečný zásoby jídla a tak dobrýho, že jsem nakonec nic neshodil. To se ani nedalo. Takže jsem učinil zkušenost, že pokud z Rybníkářema za létáním, tak určitě žádná kilča neztratíš. Pořád jsme jedli. Před lítáním, mezi lítáním a po lítání taky. Neuvěřitelný, ale úžasný. No a jestli zase někdy Rybníkáři pojedou létat do Rakouska, určitě se rád zase připojím.