Zlomeniny

„Z toho čtvrtýho patra jste skočil sám nebo vám pomohli ty  co byli s váma?“ Tupě zírám na dva policajty před postelí, v hlavě po narkóze vymetýno a třeskutá bolest.  Tak jen syknu: „Cože?“

„Ste se učil lítat co!?!“ vyštěkne druhej polda, zřejmě ten zlej a něco si píše. Ten dobrej dokončuje: “a asi si nic nepamatujete?“  Má pravdu. V tuhle chvíli si prohlížím zasádrovanou levačku, obandážovanej krk a dvě infuze co mi pouštěj životabudič do žil a marně šátrám v paměti. Naštěstí se vše  brzy vysvětlí. Hned vedle mě tady na JIP traumatologie v Motole leží „taky letec“.Včera večer trochu s kámoši  „zahulil“, pak vylez ve čtvrtým patře na balkon, roztáhl křídla a rozplác se dole před vchodem. Jo všechny začátky jsou těžký.

Tak aspoň volám rodičům ať se nebojí, že jsem v pohodě,  že jsem teda v nemocnici, ale je to už mimo ohrožení života. Tenhle vtip se teda moc nepoved, moje máti už ty moje letecký katastrofy špatně snáší.

Po dvou dnech jsem přesunut na chirurgické oddělení. Na pokoji už leží Aleš, kterej chtěl přejít po přechodu v době kdy tam již evidentně dříve bylo auto. Rozdrcená holeň a rameno mu neumožňují pohyb ani o berlích. Martin s prokopnutými žebry a oboustranným pneumotoraxem z taneční zábavy taky nevypadá nejlíp.

Je čas oběda. Bábka Sáša (rusky mluvící rozvoz jídla) dá vše na stůl a odchází. „Ten Šimek ty zlomeniny napsal dobře co?“ prohodím ledabyle k spolunocležníkům a shrnuji jejich masa na svůj talíř. „Svině“, „Hajzle“ a tak nějak podobně si zoufalý „zlomeniny“ ulevují zústávajíc upoutány na lůžka. Ten fór se fakt povedl. To maso jsem jim ale fakt vrátil.

A máme nový přírůstek. Pan Lukáš nám upad ve vaně, zlomil asi tři žebra, řve bolestí a neustále prosí o injekci na uklidněnou. Po půl hodině dorazí lapiduch Václav. Sedne za stůl, vyndá příjmový formulář a vážným hlasem se zeptá Lukáše: „vaše jméno prosím?“ 

„Lukáš do HAJZLU“ zařve zelený bolestí a vzteky dotázaný. Václav s kamenou tváří opakuje: „jméno Lukáš příjmení Dohajzlu“. „Rozumíte česky?“ navazuje druhou otázkou. „JOO doprdele“, „Rozumí“. Zopakuje Venca. „A jak by jste ohodnotil vaši bolest ve škále 1-5?“, „pětkou, a proboha dejte mi tu injekci!!!!“.  Václav se zamyslí a pronese na něho neuvěřitelné souvětí: „Ne to si nemyslím, víte včera jsem viděl film o tom Stalingradu, tam mu řezali za živa tu kost, tak to byla pětka, ale vám píšu čtyři“. Tomáš už rezignoval, leží na posteli, zírá tupě do stropu, mumlá něco o debilovi a na další otázky neodpovídá. „Zdá se že už tu injekci nebude potřebovat“, prohodí pro sebe Venca a odchází.

Je to můj poslední den tady. Docent Višňa můj operatér se přichází rozloučit. „Procvičujte hlavně úchopy, nic nezvedat a v pondělí na kontrolu. A kde bydlíte?“ „Prosím Raná u Loun“, říkám nesměle. „To jako, že tam lítáte a i bydlíte?“, „Prosím já jsem se tam před měsícem přistěhoval abych mohl více lítat…“ říkám už téměř přidušeně. „Pane inženýre, do této chvíle jsem vás měl za inteligentního člověka. Nu dobrá. Ale příště zapomeňte na Motol. Máte tam třeba Louny, Žatec a tak,“.

Nevím co tím myslel. Vždyť nebýt lítání tak jsme se nikdy nepoznali, tak jako loni s doc. Vorlem na spondylochirurgii, a hlavně bych si díky mým spolunocležníkům nikdy nedověděl jakým hazardem je létání bez padáku, přecházení přechodu, a nebo jen blbé koupání ve vaně………

Neznámý autor
webmaster: vecerilek@glidingfly.com