”Tak to jsem ještě nezažil“ aneb: Pane, je to létání krásné |
|
Začalo to výborně: Pátek: 23:00 příjezd na chalupu a očekávání krásného víkendu se změnilo v noční můru. Nechal jsem padák v Praze! Následuje krátká roztržka s holčičkou a zpátky 190 km a zase zpět. Co jsem si dal jmen to tedy rozhodně k citaci není. Sobota poledne: Vyjíždíme na Mravenečník a statečně čelím palbě otázek: Ty prej znáš Bukače osobně? Nejseš to náhodou ty? Ty teď už vždycky budeš slepičit co jsme tady dělali? Vždycky ne, pánové ale teď zrovna jo! Z cesty odstartovala UFA a jedno se zachytilo ve stoupáku. Vyfotit partičku na kopci, zbalit fidlátka, pro trochu vzrušení a legrace vypisuji FT, jelikož ten plochej minule stejně skončil hubou v mraveništi. Nesmím zapomenout na školení o místních FT, které mi u mapy poskytl Marek ze Šumperka. Už půl hodiny to šudlám v půlce Mravence a zaboha se nemůžu zvednout, tam kde se říká že to chodí v 7min. intervalech mě to akorát propleskne a brousím dál. Pomalu mě přepadá Costo-Bukačovský syndrom. Rozvíjím teorii že Mravenečník není zvíře co žere mravence ale je to jejich bratranec co se mi mstí za ten poslední incident. O sto metrů výš brousí kopec bílý Bolid a čeká si na svůj stoupák. Je v pohodě. Tam se tak dostat! Okolo mě prolétá Jirka Valenta a čistým průletem získává tak 70 m výšky. Jó hold už to tu kluci znaj! Kdo umí ten umí a kdo neumí ten vo tom píše. Po hrozné době se dostávám na úroveň Bolida. Není to Marek, je to Martin. Točíme spolu 0,8 a poprvé je dnes (jako na potvoru) pode mnou. PRÁSK! Nemám padák. Předstřel, výjezd, pohoda. Už se nadechuji k veselému juchuchu ale dolétnou ke mně Martinovi oči a v nich něco jakože s tímhle bláznem tady teda rozhodně nebudu! Velká chyba pane Knápku, tohle je totiž stoupák mého života! Nedávno v Tygrovi prohlašoval sarkasticky Braunie: ”Ukažte mi ty ustředěný čtyřky!“ Sedím v sedačce, noha přes nohu, piju kávu, kouřím, lituju Braunieho jak dnes chudák rekonstruuje byt, stoupám 4,6 a křičím Braunie, jsou tady!!!!!!! 940 nad startem vytahuju foťák a chystám se vyfotit rozplizlý padáky na startu a …. Hups jsem v mraku. Várijo ječí jak barová děvka když ji strčíš led za kalhotky, mrknu na ručičku a 7,5. No hezké ale rychle ven, to rogalo sice odlítalo ale člověk nikdy neví. |
No a přeci se to nesmí. Ušáky várijo ječí furt. Speed, stoupám trojkou nahoru. No to jsem ještě nezažil!!!! (Vzpomínám si na památný Costův výrok ke kterému se vztahuje divokej start kterej brzo dodám v empegu.) Příručka praví: použijeteli uši, speed a stále stoupáte, použijte jiné vyklesávací manévry. S chutí uposlechnu manuál a lehám do spirály. Mrak je tak hustej, že vrchlík je hodně zamlženej. Dívám se dolů až vylítnu a buch jsem ven, pohled z pračky ven je balzám pro oči, makovička se už motá tak vypouštíme, jucháme a vzpomínáme že jsme někde něco slyšeli o soutěžním létání. Kdepak jsou ty větrné elektrárny co mám fotit? - támhle asi 3 kiláčky na druhou stranu oproti směru letu tak….. jejda jsem znova v mraku. Prospirálkovávání se k 1.OB bylo zábavné a tak vyrážím na trať do Hraběšic. O létání přeletů spirálami jsem nikdy neslyšel a tak nasazuju metodu speed+uši přímý let. To bude bomba až vyletím z mraku o 4km dále na trase a navíc s nárůstem výšky. O 4 km dále to bylo, ale na druhou stranu…. Ten kompas by nebyl špatnej. Tak znova. Foceníčko hřbitova ve Vernířovicích, stoupání, vário zapípalo naposled a definitivně začalo blbnout, hnitíčko, přistání v Sobotíně. Vítá mě uvítací výbor složený ze dvou holčiček jejichž jména jsem bohužel zapomněl, ačkoliv jsem se je pilně učil nazpaměť. Škoda že mi není o 30 míň. Pane, je to létání krásné?, ptá se jedna. Během chvíle vím o Sobotíně všechno. Komu patří které pole, kdo má kolik sourozenců, co nového ve škole a kde je hospoda, to ví nejlépe babička a lákají mě k ní. Posezení v hospodě bylo hezké, i když jsem asi prohrál trumfování s třemi staršími cyklisty, který ten sport je vlastně horší. Šárka mě vyzvedává už celkem veselého což při tom vedru není žádný div. Volám Costovi abych se s ním podělil o zážitky, vždyť on mě k tomuhle přitáhnul. Volám Skřivanovi na Ranou pln euforie. Kluci si zalítali výborně a k všeobecnému nadšení sakruju, když mi zdělujou že Poletucha se ujímá vedení v ”Ranským“ výkonem 35km a vůbec se nepřiznávám že mám z toho taky docela radost. Radostí bylo dnes hodně, arci - hodně - velmi. Co dodat? Jo jo jo, holčičky, létání je krásné. Čau Manci
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Vysvětlivky:
|
Osoby a obsazení:
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
webmaster: vecerilek@glidingfly.com |